Mezi nejznámější druhy patří mahonie cesmínolistá (Mahonie aquifolium), dále z Číny pocházející mahonie Bealova (Mahonie bealei) s květy vonícími po konvalinkách, z Japonska je to mahonie japonská (Mahonie japonica), kvetoucí již koncem zimy a brzy na jaře, z amerických mahonií například mahonie pepřová (Mahonie piperiana) a mahonie plazivá (Mahonie repens). Kromě těchto druhů se pěstuje mnoho hybridů (zejména Mahonie japonica a Mahonie lomariifolia) a kultivarů.
Mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) má velmi hustě stavěné větve. U starých rostlin mohou narůst keře až do výšky okolo 2 metrů. Nejčastěji se však výška keřů pohybuje do 1 metru. Listy mahonie cesmínolisté jsou složené obvykle z 5 až 9 lístků. Většina keřů je má v průběhu zimy zbarvené do purpurova. Žluté květy, které se na keřích objevují už v dubnu, velmi silně voní. Jejich vůně přitahuje velké množství opylovačů. Plody uzrávají na podzim a na keřích zůstávají do konce podzimu. Tyto plody se dříve využívaly k barvení limonád, marmelád a vín. S cesmínolistou mahonií se setkáváme i v přírodě, běžně totiž zplaňuje, a to především v porostech suchomilných dřevin, objevit se však může i v lesních podrostech. Tento mahon je u nás považován za invazivní rostlinu. Není třeba se ale obávat, není příliš agresivní a vliv tohoto druhu na původní společenstva je minimální. V minulosti byla mahonie cesmínolistá využívána indiány jako léčivá rostlina. Zabírala při problémech dásní, účinkovala proti tuberkulóze anebo se používala jako tonikum, případně k čištění krve. Takže odpověď na otázku, zda je mahonie jedovatá, zní takto: plody (modré bobule) tohoto keře jsou na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté.
Mahónii cesmínolistou mají rádi zahrádkáři, protože svým hustým vzrůstem a lesklými listy v létě, na jaře záplavou žlutých hroznů květů a od léta do zimy modrými plody musí potěšit každého. Ze zahrádek ji možná znáte, ale víte například, že plody jsou jedlé (obsahuji malé, neškodné množství toxických látek) a mahónii můžete zplaněnou vidět i uprostřed lesa?
Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) je velmi známý stálezelený keř z rodiny dřišťálů. Asi 1 až 2 m vysoký rozložitý keř zdobí zahrady a místy zplaňuje v lesích a parcích, kam jej zanáší ptáci svým trusem. Bobule jsou modré, o průměru až 0,8 mm, a působí dojmem lehce ojíněných kuliček. Za určitých okolností jsou jedlé, což může řadu lidí překvapit. Většinou se má za to, že jsou jedovaté, což není vzdáleno pravdě, protože jsou mírně toxické. Dozrávají koncem července až do konce srpna a rostlinu zdobí dlouho do zimy, kdy slouží jako potrava pro ptáky. Pro lidi jsou nejvhodnější až plně zralé, jinak jsou velmi kyselé. Navíc nedokonale zralé plody v minimální míře obsahují mírně jedovatý alkaloid berberin, který však zpracováním nebo usušením téměř mizí. V plně zralých plodech je ho pouze stopové, neškodné množství, uvádí se 0,015 %. Jelikož o jedovatosti nebo nejedovatosti bobulí mahónie existuje mnoho protichůdných názorů, přikláníme se spíše k doporučení je nekonzumovat.
Ovšem v kořenech, kůře a listech je těchto jedů podstatně více. Příznakem otravy berberinem je nevolnost. Kmínky mahónie jsou šedožluté, bez trnů a lysé. Výtažek z dřeva mahónie byl dříve využíván pro barvení vlny, jelikož má výrazně zlatožlutou barvu. Keř kvete v dubnu až květnu žlutými hrozny vonících květů, které lákají hmyz všeho druhu. Listy jsou vejčité, tvrdě kožovité a pichlavé. Jsou lehce vykrajované a zvlněné, proto se často využívají na ozdobu do podzimních i vánočních vazeb a dekorací. Mahónie cesmínolistá se tvarem listů velmi podobá cesmíně, která je ale jinou rostlinou.
Cesmína
Cesmínu poznáte podle červených plodů. Větvička cesmíny je symbolem amerických Vánoc. Na podzim se listy této rostliny lehce zbarvují do bronzova, u odrůdy Atropurpurea je tento jev nejvýraznější. Cesmíny (Ilex) na světě rostou v mnoha druzích. Některé jsou teplomilné, jiné zase odolné proti mrazu, a právě ty mohou zkrášlovat naše zahrady. Některé keře mohou i u nás dorůst úctyhodných velikostí. Lze z nich vytvářet příjemné tmavo
Řez v březnu: V tomto ročním období experti doporučují u mahonie pouze omezený řez. Můžete odstranit například odumřelé a mrazem zničené větve a jejich části.
Řez v červnu: Po odkvětu, v červnu, můžeme u mahonie provést omlazující řez. V tomto případě seříznete přibližně 1/3 větví, rovnoměrně rozdělených po celém keři, ve výšce 40–50 cm. Nejlépe těsně nad pupenem, který ukazuje směrem ven. V následujícím roce seříznete polovinu starších větví, které ještě zbyly z minulého roku. A v dalším roce pak seříznete zbývající část větví mahonie. Po třech letech jste tak keř mahonie krásně omladili.
Mahonie se využívají k výsadbě do volně rostoucích živých plotů, často lemují předzahrádky anebo cesty. Velmi dobře se uplatní i jako zahradní solitéry. Vzhledem k ostrým hrotitým zubům kožovitých listů jsou mahonie pro živé ploty velmi výhodné. Ostré hroty přebírají obrannou funkci a činí takové živé ploty neprostupnými. Větve mahonií pak patří k oblíbeným vazačským materiálům. Využívají se hlavně při tvorbě věnců a smutečních kytic. Vonné květy mahonií velmi hojně navštěvují včely a stávají se tak jejich opylovači. Ptáci se živí jejich modrými bobulemi, čímž se starají o šíření semínek keřů do okolí. Během zrání dochází k úbytku jedovatého alkaloidu berberinu v plodech, a tak je mohou ptáci bez obav konzumovat. Vlivem obsahu tohoto alkaloidu má dřevo mahonií žluté zabarvení.
Mahonie potřebují propustnou, na živiny bohatou a stále přiměřeně vlhkou půdu s neutrální reakcí.
Pokud je půda dostatečně výživná, hnojení není nutné, jinak hnojíme v sezóně asi jednou za tři týdny hnojivy určenými pro okrasné listnaté dřeviny.
Proti mrazu jsou mahony odolné, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o stálezelené dřeviny, které vodu odpařují i v zimě, mnohdy přes zimu uschnou. Je proto vhodné je při oblevě zalít.
Mahonie je neopadavý, nízký až středně vysoký keř (vysoké 60–150 cm, široké 100–180 cm). Listy mahonií jsou lichozpeřené, stálezelené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se listy často zbarvují do červena až téměř dohněda, zachovávají si však svůj tvar. Květy jsou oboupohlavné, výrazně žluté.
Vzhledem k poléhavému keřovitému růstu jsou mahony velmi vhodné jako podrostové keře v rozsáhlejších výsadbách vyšších stromů nebo na stinnějších místech zahrad, kde je můžeme využít i jako půdopokryvné rostliny.
Mahony rostou v přírodě převážně na pohostinných až stinných stanovištích v lesích a hájích a z toho vycházíme i při jejich pěstování. Svědčí jim polostinné či stinné místo, na slunečním úpalu neprospívají. Nároky mají velmi podobné jako cesmíny.
Mahony jsou nízké až středně vysoké keře, kytka, květina (vysoké 60–150 cm, široké 100–180 cm). Listy mají lichozpeřené, stálezelené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se listy často zbarvují do červena až téměř do hněda, zachovávají si však svůj tvar. Květy jsou oboupohlavné, výrazně žluté. Plody jsou modré bobule, na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté. Nejčastěji pěstovaná je u nás velmi dekorativní mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium). Rostlina se používá k dekoraci, a to jako samotná nebo do vazeb, přičemž je výsledná kytice velmi originální.
Mahony rostou v přírodě převážně na polostinných až stinných stanovištích v lesích a hájích a z toho vycházíme i při jejich pěstování – i na zahrádce jim svědčí jim polostinné či stinné místo, na slunečním úpalu neprospívají.
