Informace od profesionálů

HLAVNÍ STRÁNKA

  

OTOK

  

SVRAB

  

RAKOVINA

  

NEMOCI JAZYKA

  
Téma

POHŘEBNÍ ŘEČ

Obsah

Projevy na pohřbech

Poslední rozloučení zesnulého člověka mají obvykle na starosti jeho příbuzní, kteří rozhodují o tom, jak bude pohřební akt vypadat, kde se bude konat, kolik přijde lidí, jestli součástí bude i hostina, kdo tam promluví atd. Při rozhodování se mohou řídit přáním zemřelého, pokud nějaké projevil za svého života, nebo tím co o něm vědí, co se k němu hodí atd., případně sami vyberou to, co považují za nejlepší. Důležitá je v neposlední řadě také finanční stránka, protože uspořádání pohřbu není nejlevnější záležitostí. Je třeba zajistit si pohřební službu, která se postará o zemřelého (uložení do rakve, také i umytí zemřelého, oblečení a další nutné úpravy), zajistit parte, rozhodnout o způsobu pohřbení (do země v rakvi, nebo kremace), místo pohřbení, nebo uložení urny, místo pro smuteční obřad (pokud o něj pozůstalí stojí), případně pro smuteční hostinu. S tím vším může pozůstalým pomoci právě pohřební služba, která vychází z přání pozůstalých. Pokud se pozůstalí rozhodnou pro pohřeb, jehož součástí bude i smuteční obřad, musí se rozhodnout, jestli jeho součástí bude i pohřební řeč. Pohřební řeč není vždy nutná, je možné mít jen jednoduchý obřad, při němž bude puštěna vhodná hudba a pozůstalí a další lidé, kteří se přišli rozloučit, jen k rakvi položí květiny a věnce a v tichosti se rozloučí se zemřelým. V případě, že se pozůstalí rozhodnou pro smuteční obřad se smutečním projevem, musí si zvolit vhodného řečníka. V takovém případě se nabízí několik možností. Jednou variantou je, že řeč přenechají profesionálovi, který buď působí u pohřební služby, nebo pod pohřební síní. Takový řečník jim předá dotazník, do něhož vyplní základní informace o zemřelém a to, co si přejí, aby na pohřbu zaznělo. Výhodou tohoto řečníka je, že ví, jak se má obléci, umí mluvit a nenechá se ničím rozhodit. Jeho projev ale může na někoho působit neosobně. Další variantou je, že řečníkem bude někdo blízký zemřelému. Nemusí se vždy jednat o příslušníka jeho rodiny, řeč může mít i nejlepší přítel, nebo někdo jiný, kdo zemřelého dobře znal. Při některých pohřbech se dokonce střídá více řečníků, někdo promluví za rodinu, pak třeba některý přítel, kolega atd. V takovém případě je důležité, aby řečníci své projevy sladili a „nelezli si do zelí“. Není třeba, aby se všechny informace opakovaly, každý by se pak měl držet svého okruhu. Mnohem jednodušší situace je, když mluví jen jeden řečník. Ten by měl samozřejmě při tvorbě své řeči respektovat pravidla tohoto slohového útvaru a i při samotném obřadu musí dbát na správnou etiketu vycházející z dané situace.

Projev, který si řečník sám připraví, musí odrážet jeho vztah k zemřelému a hlavně musí být plný upřímné účasti. V podstatě neexistuje přesná osnova, nějaký plán, co vše musí smuteční řeč obsahovat a jakým stylem má být sestavená. Hlavní je, aby byla vhodná, dávala smysl a styl se hodil k řečníkovi. Klidně může být řeč originální a plná nekonvečních spojení. Důležité je, ale aby tato spojení nenarušila smysl smuteční řeči.

Pokud si někdo neví rady se sestavením tohoto proslovu, měl by se řídit několika základními pravidly. Tím hlavním je, že v řeči by se neměly nijak zdůrazňovat negativní vlastnosti zesnulého. Taková vlastnost se tam sice může objevit, ale měla by být „změkčená“, rozhodně by smuteční řeč neměla být postavena na kritice zemřelého. Pokud řečníka nenapadá moc dobrého, co o zemřelém říct, je dobré držet se obyčejných frází.

Důležité je si také uvědomit, že smuteční řeč je určena hlavně rodině zemřelého, má jim vyjádřit účast, podporu a pomoci jim vyrovnat se s bolestí, kterou cítí. Pokud tedy řečník nepatří k nejbližším příbuzným zemřelého, neměl by se nijak snažit strhávat pozornost ke svým emocím. Ale i v případě, pokud je řečníkem osoba blízká zemřelému měla by se snažit vystupovat co nejvíce objektivně, protože i pro další příbuzné je ztráta milované osoby velmi těžká. I přesto není vhodné se uchylovat ve smuteční řeči k velkému množství různých klišé, protože ty pak působí neupřímně. Je mnohem lepší projev více zaměřit na život, názory a přání zemřelého, aby celý projev působil upřímnější a osobnější. Klišé nikoho nedojmou ani neutěší. Řečník by se měl snažit pozůstalým poskytnout útěchu v popisu dobře prožitého života zemřelého, a v tom jaký byl člověk, co dokázal, nebo co mohl dokázat. Zase by ale v projevu nemělo být až moc informací o životě zemřelého, ideální je shrnout jen několik málo bodů z jeho života. Při smuteční řeči se řečníci často uchylují k různým básnickým vyjádřením, kterými chtějí svému projevu dodat na určité „honosnosti“. I zde platí jednoduché pravidlo, méně je někdy více, důležitá je totiž přirozenost projevu. Aby smuteční řeč byla osobnější, je vhodné využít i různé oblíbené citáty zemřelého, slova z oblíbených písní a básní. Opět by jich nemělo být ale moc, všeobecně se doporučuje jen jeden citát. V závěru smuteční by mělo zaznít, něco, co je pro zemřelého typického, co pozůstalým pomůže dát mu sbohem. Často se užívají citáty z oblíbených knih, básní, písní, neb klasické fráze typu: Nikdy na tebe nezapomeneme atd. Hlavní je, aby se závěr hodil do celého konceptu smuteční řeči.

Smuteční projev nepatří k těm slohovým útvarům, u nichž se oceňuje improvizace. Naopak je třeba být na tuto situaci dobře připraven, což znamená mít projev s sebou, i když ho řečník ovládá zpaměti. Může se stát, že se pod návalem emocím v řeči ztratí a sepsaný projev mu dává jistotu, že řeč dokončí. Sepsaná řeč by neměl mít řečník jen tak volně na papíru, který zmuchlaný vytáhl z kapsy. Je vhodné ho mít v tmavých deskách, ideálně černé, nebo tmavě modré barvy.

Při samotném projevu je třeba v obřadní síni respektovat akustiku a mluvit dostatečně nahlas. Důležité je také dělat patřičné pauzy, aby slovům rozuměli všichni, i ti starší účastníci. Je důležité v řeči příliš nepospíchat, ale ani ji nenatahovat. Projev by měl trvat zhruba kolem pěti minut, ale může být i kratší. Pokud by se v průběhu projevu stalo, že řečník bude přerušen, třeba svým, nebo i cizím projevem emocí nad smrtí zemřelého, je třeba počkat, až se situace uklidní a pak projev dokončit. U smuteční řeči není vhodná jakákoliv přehnaná gestikulace, ale ani přecházení z místa na místo.

Řečníkem na pohřbu se může stát v podstatě kdokoliv, není potřeba, aby to byl rozený mluvčí, stačí člověk, který respektuje pozůstalé, je ochoten a schopen veřejně promluvit a působit důstojně. Řečník, ať už profesionální nebo ne, musí vždy respektovat tuto situaci a musí se podle toho nejen chovat, ale správně se i obléct. Pro muže řečníka se doporučuje tmavý oblek, ideálně černé barvy. Pokud k projevu dojde venku a v zimě, hodí se tmavý kabát. Častým prohřeškem bývá na pohřbech obuv. Všichni účastníci včetně řečníka musí mít čisté a vyleštěné boty ideálně opět tmavé barvy. Rozhodně se sem nehodí žádná sportovní obuv, ani kdyby se jednalo o černé botasky. Řečník by měl být také hladce oholen. I ženy řečnice musí respektovat pohřební etiketu a obléct se do jednoduchých tmavých šatů, případně do tmavých společenských kalhot. Jejich make-up ani účes by neměl být nijak výrazný.

Na závěr je třeba zdůraznit, že řečník svou úctu k zemřelému vyjadřuje mírnou úklonou směrem k jeho rakvi před zahájením projevu, ale i po jeho skončení. Řečník je navíc také prvním, kdo rodině zemřelého kondoluje.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřbu

Diskuze

V diskuzi POHŘEBNÍ ŘEČ PRO BRATRA se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Tesařová Eva.

prosím o radu nevím jak zacít ,nechci mluvit že umřel,odešel,opustil,ani nic takového.každý ví že umřel.Mělo by to být takže se vrací na místo kde to měl rád.

Na tento příspěvěk jestě nikdo nereagoval. Chcete se k němu vyjádřit? Klikněte na tlačítko a bude moci vložit svůj komentář.

Zdroj: diskuze Pohřební řeč pro bratra

Řeč na smuteční hostině

Průběh pohřbu obvykle vychází z přání zesnulého a mají ho na starosti pozůstalí, ti tedy rozhodují, jak bude pohřeb vypadat, jestli se bude skládat jen ze smutečního obřadu, anebo jestli jeho součástí bude i smuteční hostina. Pokud se pozůstalí rozhodnou zorganizovat smuteční hostinu, je jen na nich, kdo se jí bude účastnit. Nikde není dáno, že musí být pro všechny účastníku pohřbu. Řada pozůstalých dává přednost smuteční hostině v úzkém kruhu rodiny. Pohřební hostina se koná až po obřadu, nikdy ne před ním. Při hostině nejde o samotné jídlo, opět jde o vzdání úcty nebožtíkovi a sdílení vzpomínek na něj. Lidé se zde scházejí, aby se mohli společně podělit o vzpomínky a ještě jednou projevit soustrast nejbližším příbuzným. V případě, že se smuteční hostina koná, tak se pozvaným na tuto událost posílá nejen smuteční oznámení, ale také pozvání ke smuteční hostině. Tak každý dopředu ví, že se taková akce bude konat. Pozůstalí při rozhodování o místě smuteční hostiny, by měli mít na paměti, že je vhodné uspořádat hostinu blízku místa obřadu, protože pokud se bude kar konat jinde, musí zajistit pro účastníky odvoz na dané místo. Finanční náročnost této části pohřbu je různá, závisí na tom, jaký typ hostiny si pozůstalí zvolí. Nejméně finančně náročná je smuteční hostina, při níž se nepodává žádné hlavní jídlo. Slouží jen k setkání blízkých, kteří společně připijí na zemřelého. Tato hostina nemá dlouhé trvání, obvykle trvá maximálně půl hodinu a není finančně náročná, protože kromě již zmíněného vína se na ní podávají jen nějaké maličkosti vhodné k vínu. Další a finančně náročnější je uspořádání smuteční hostiny v restauraci. V takovém případě by se měla hostina skládat ze slavnostního přípitku na počest zemřelého, oběda a dezertu. Ani v tomto případě není vhodné na hostině déle prodlévat. Obvykle po dezertu smuteční hosté postupně odcházejí. Poslední a často finančně nejnáročnější variantou je domácí hostina pro blízké příbuzné a další hosty, která se koná obvykle v domě zemřelého, nebo u jeho blízkých příbuzných. Tato hostina trvá podstatně delší dobu (i několik hodin) a je na ni potřeba zajistit dostatek pokrmů a nápojů. Výhodou je, že se nemusí jednat o pokrmy koupené v restauraci, mohou být domácí, připravené blízkými příbuznými. Důležitou součástí každé smuteční hostiny je vždy slavnostní projev, který by opět měl mít blízký příbuzný, nebo přítel. Nemusí to být ale stejný řečník, který hovořil na pohřbu. Řečníku může být i více. Vždy by po projevu mělo následovat symbolické připití na počest zemřelého. Řeč by neměla být dlouhá, měla by obsahovat poděkování za projevené soustrasti, nebo za účast na pohřbu.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřbu

Pohřební služba

Pod pohřební službou si lze představit společnost, jejíž hlavní náplní je pomáhat pozůstalým zorganizovat vše spojené se smrtí jejich blízkého. V České republice existuje mnoho takovýchto společností, takže pozůstalí, kteří pohřeb organizují, si mohou zvolit, na kterou pohřební službu se obrátí. Často ve výběru hraje roli dostupnost této firmy. Člověk ze severu Čech si pravděpodobně nevybere pohřební službu z Moravy, pokud si tedy nepřeje, uložit tělo zemřelého tam. Důležité při volbě firmy jsou i reference a finanční dostupnost. Pohřební služba má na starosti zajistit takové rozloučení se zemřelým, jaké si pozůstalí přejí. Zajišťuje vše od převozu těla až po poslední rozloučení. Pomáhá pozůstalým s výběrem parte, s květinovou výzdobou, zajištěním řečníka a dalšími věcmi.

Zdroj: Pohřeb

Smuteční kytice na rakev

Pohřební kytice před a na rakev můžete vybírat v mnoha tvarech, barvách a z různých druhů květin. Nejčastějšími typy květin pro pohřební kytice na rakev jsou například karafiáty, gerbery, chryzantémy a růže. Můžete si však vybrat a sestavit smuteční kytice podle svých představ. Květiny na rakev či před rakev jsou ozdobou obřadu a je možné je dopravit na místo určení, aby zde byly včas.

Zdroj: Vhodné květiny na pohřeb

Pohřební kytice Brno

Zde naleznete tip na přípravu smutečních kytic v Brně.

Zdroj: Vhodné květiny na pohřeb

Ukázky smuteční řeči

Smuteční řeč a její ukázky jsou vidět zde:

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Smuteční řeč na pohřbu

Smuteční řeč se může konat ve smuteční síni, kde se pozůstalí rozloučí se zemřelým, kterého často čeká kremace. Pohřební řeč se ale může konat přímo na hřbitově při pohřbívání do země, kde je řeč pronesená před tím, než je rakev zemřelého spuštěna do hrobu.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Vzorové smuteční řeči

Následující smuteční řeči mohou sloužit jako vzor, samozřejmě každý si smuteční řeč může vytvořit po svém. Někdo chce, aby v ní bylo mnoho vzletných slov, jiný dá přednost více informativnímu charakteru. Jistě je možné požádat pohřební službu, aby Vám pomohla se zhotovením smuteční řeči.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb

Cena pohřbu

Cena pohřbu je zcela závislá na tom, jestli se jedná o pohřeb s obřadem nebo bez něj. Pokud se jedná o pohřeb bez obřadu, cena může být kolem 10 000 korun, pokud je součástí pohřbu i obřad, cena se pohybuje kolem 25 000 korun, může být ale i vyšší v závislosti na jednotlivých položkách. Rakev, hudba, květiny a další požadavky pozůstalých mohou cenu výrazně ovlivnit.

Pro lepší představu uvádím orientační ceny u některých nezbytných ale i dobrovolných položek. Mezi položky, které se musí bezpodmínečně při pohřbu zaplatit, patří veškeré obstarání zemřelého, jako je chlazení, oblékání a úprava. Cena za chlazení zemřelého se pohybuje v rozsahu 200 – 1 000 Kč. Cena za oblékání a úpravu (není nutná) zemřelého před obřadem může být kolem 400 – 800 Kč. Převoz zemřelého se počítá za kilometry. Obvyklá sazba je kolem 15 – 20 Kč/km. Další nutnou položku je už zmiňovaná rakev. Rakev bez obřadu stojí kolem 1 500 Kč, průměrná rakev určená k obřadu se dá pořídit asi za 5 000 Kč. Při obřadu je na rakvi umístěná květina, jejíž cena se pohybuje v rozmezí 500 – 2 500 Kč. U rakve pak bývají věnce, cena jednoho věnce je v rozmezí 800 – 1 500, pokud se jedná o věnec umělý, věnec z živých květin je pak podstatně dražší. Cena za obřadní síň se pohybuje kolem 2 000 – 8 500 Kč, záleží na lokalitě, typu síně, její kapacitě atd. Profesionálnímu řečníkovi pozůstalí zaplatí odhadem kolem 400 Kč. Pohřební obřad může doprovázet i živá hudba, cena za kapelu se pak pohybuje v rámci 3 000 – 8 000 Kč. Pokud si pozůstalí nechají od pohřební služby vytvořit parte, cena za 50 kusů je od 200 – 1 000 Kč, záleží na typu parte. Pokud pozůstalí zvolí pro zemřelého kremaci, tak za zpopelnění, urnu a přesyp zaplatí kolem 4 000 Kč a za vyřízení objednávky ještě další 1 000 Kč. Při uložení zemřelého do země se za otevření a zavření hrobky zaplatí od 2 000 do 7 000 Kč. Pronájem hřbitovního místa se platí na deset let a hodnota zase závisí na lokalitě, rozpětí je velmi široké 5 – 135 Kč/m2. U obou typů pohřbů se musí zaplatit nejrůznější administrativní poplatky a vyhotovení dokladů, cena se pohybuje kolem 500 Kč. Z těchto částek jasně vyplývá, že pohřeb není levnou záležitostí.

Zdroj: Pohřeb

Smuteční řeč na pohřbu

Jedna z nejtěžších chvil v životě nastává, když milovaný člověk navždy opustí tento svět (smuteční proslov na pohřbu). V tom okamžiku zavládne v srdci jeho nejbližších velký smutek. Poslední rozloučení je důležitou tečkou. Pohřební promluva by měla vyjadřovat lásku a respekt, měla by se dotknout srdcí přítomných a zanechat krásný a důstojný dojem.

Návodů, co by se mělo říkat na pohřbu (co se říká na pohřbu), naleznete na webu nespočet, jeden ze zdrojů například uvádí, že by řečník měl velmi stručně přednést životopis zemřelého, jiný zdroj uvádí, že by řečník měl pronést proslov k zemřelému. Názory se velmi různí. Vždy jde ale o velmi citlivou a diskrétní věc, která by měla být vnímavá vůči pozůstalým a dané situaci.

Zdroj: Smuteční řeč a její ukázky

Krátká smuteční řeč na hostině

Smuteční hostina (také nazývaná kar) není nezbytnou součástí pohřbu. Pokud se koná, tak vždy až po pohřebním obřadu a obvykle se jí účastní jen úzká rodina a nejbližší přátelé. Hostů ale může být samozřejmě více, vždy záleží na rozhodnutí rodiny, která hostinu obvykle pořádá. Pohřební hostina je pořádaná na počest zesnulého. Na pohřební hostinu se zve předem, není ale nutné, aby na hostinu šli všichni, kteří se účastnili pohřebního obřadu. Obvykle se pozvánka k hostině přiloží ke smutečnímu oznámení. Hostina se zpravidla koná někde blízko obřadní síně, pokud je ve větší vzdálenosti, musí pořádající zajistit i odvoz pro hosty.

Smuteční hostina může mít několik rozdílných průběhů. Může se jednat jen o krátké setkání pozůstalých, při kterém se připije na počest zesnulého. Obvykle takové setkání trvá asi hodinu a není pro něj nutné pořádat žádný raut. Postačí jen nějaké maličkosti k vínu (víno by se také nemělo dolévat, je to opravdu jen krátké setkání). Další možností je uspořádat hostinu v blízké restauraci, taková hostina se obvykle skládá z přípitku na počest zesnulého, krátkého oběda, případně malého zákusku. Ani toto setkání se příliš neprodlužuje. Některé rodiny dávají přednost ale domácí hostině, která se koná většinou v domě zemřelého, o hostinu se postarají opět její pořádající. Jídlo můžou dodat příbuzní, nebo se může objednat. Vždy záleží na rozhodnutí pořádajících. Tento typ hostiny se může protáhnout i na několik hodin.

Ukázka řeči na smuteční hostině

Drahá rodino a přátelé,

Děkujeme Vám, že jste dnes s námi sdíleli náš žal. Naše maminka by jistě byla šťastná, kdyby věděla, kolik lidí se dnes sešlo, aby si ji připomnělo a vyjádřilo jí úctu. Všem nám byla blízká srdci a věřím, že na ni nikdo z nás nezapomene. Věnujme ji teď, prosím, tichou vzpomínku a pozvedněme sklenku a připijme si na naši milovanou matku, sestru, babičku i přítelkyni. Vždy budeš v našich srdcích.

Zdroj: Smuteční řeč na pohřeb

Volno na pohřeb ze zákona

Nařízení vlády č. 590/2006 Sb. přímo stanovuje, že pracovní volno na pohřeb s náhradou mzdy nebo platu si může vzít osoba v nejbližším příbuzenském vztahu a člověk, který žil se zemřelým ve společné domácnosti. Tato vyhláška zahrnuje ale i ty, kteří se zúčastní pohřbu spoluzaměstnance. Netýká se ale vykonavatele pozůstalosti, který sice může požádat zaměstnavatele o pracovní volno, ale nemá nárok na náhradu mzdy. Tento zákon jasně stanovuje, že při úmrtí manžela, druha nebo dítěte má zaměstnanec nárok na 2 dny volna při úmrtí a další jeden den na pohřeb, pokud se jedná o úmrtí rodiče a sourozence (vlastního, manželova, sourozencova, ale i dítěte), má nárok na jeden den volna na pohřeb, pokud navíc obstarává pohřeb těchto osob, tak i ještě jeden den na vyřizování, v případě úmrtí prarodiče a vnuka je volno dané na dobu nezbytně nutnou, maximálně jeden den. Při pohřbu spoluzaměstnance je volno také jen na dobu nezbytně nutnou. Zaměstnavatel má nárok požadovat potvrzení, že se zaměstnanec pohřbu zúčastnil, toto potvrzení vystaví pohřební služba. Výjimkou je situace, kdy zaměstnanec měl neomluvenou absenci v práci v měsíci pohřbu, pak nemusí mít nárok na placené pracovní volno, záleží to na zaměstnavateli.

Zdroj: Pohřeb

Obsah smuteční řeči

Pokud se v rodině, nebo mezi blízkými známými najde někdo, kdo je ochotný mít pohřební řeč, musí si ji obvykle taky sám připravit. Sepsat jí není nic jednoduchého, přestože u smuteční řeči není přísně stanovená osnova, kterou je třeba dodržovat. Náročnost tohoto slohového útvaru spočívá v tom, že řeč musí být vhodná, mít „hlavu a patu“ a obsahovat jen důležité informace sepsané vhodnou formou. Smuteční řeč by měla obsahovat úvodní část, v níž řečník přivítá účastníky pohřebního aktu a začne se svým projevem o zemřelém, ve druhé části se obvykle zachycuje život zemřelého jen v několika informacích, v poslední části se jedná o rozloučení a o slova útěchy pro pozůstalé. Upřímná účast je nezbytnou součástí celé smuteční řeči, i řečník z řad pozůstalých ji musí svým projevem vyjádřit všem členům rodiny a blízkým zemřelého. Naopak by se ve smuteční řeči neměly nijak zdůrazňovat záporné povahové vlastnosti zemřelého, nebo chyby, které v životě udělal. Při tvorbě smuteční řeči se řada řečníků uchyluje k velkému množství vzletných frází, které pak mohou celkové vyznění smuteční řeči rušit a kazit výsledný dojem. Mnoho profesionálních řečníků ve své smuteční řeči využívá velké množství básnických vyjádření, amatér by s nimi měl ale pracovat opatrně, aby jeho řeč nepůsobila zmateně a nepřirozeně. Samozřejmě by se některé básnické vyjádření mělo v proslovu objevit, ale nemusí jich být moc, lepší je si jejich použití pořádně promyslet. Součástí smuteční řeči mohou být také nejrůznější citáty, ať už se jedná o slova z básní, písní, anebo výroky slavných osobností. Smuteční řeč by jimi ale neměla být zahlcená, ideální je použít jen jeden, klidně na začátku jako úvod smuteční řeči, nebo na konci jako poslední slova rozloučení. Může jich být v řeči samozřejmě více, ale nesmí se to přehánět, aby nebyl v proslovu „citát za citátem“. Pokud je součástí projevu opravdová báseň, není nutné, aby ji řečník dokonale recitoval. Stačí, když jí řečník přizpůsobí tempo řeči.

Smuteční řeč je primárně určená pro pozůstalé, jim má sloužit jako útěcha v jejich smutku, a proto by se řečník měl obracet k nim a ne k zemřelému. Každý řečník z řad blízkých prožívá samozřejmě svůj vlastní žal, ale v jeho proslovu by se to nemělo výrazně projevit, neměl by se snažit strhávat pozornost jen ke svému smutku, protože ztráta milované osoby je velmi těžká pro všechny příbuzné a blízké přátelé. Během smutečního proslovu musí řečník zmínit několik informací o životě zemřelého, ale není třeba, aby popisoval celý jeho život. Sám nebo po domluvě s rodinou by měl vybrat několik bodů z jeho života, případně jeho záliby a vztah k rodině, dalším blízkým, zaměstnání. Pokud by některá informace vrhala špatné světlo na zemřelého, tak jí není třeba uvádět, pokud si to tedy rodina výslovně nepřeje, pak by ve smuteční řeči mohla zaznít, ale ve zjemněné formě.

Zdroj: Smuteční proslov na pohřbu

Test z ukázek Malostranských povídek

/form_start/
  1. Ze které povídky je tato ukázka: „Doma, to jsem věděl, dnes mne pohřešovat nebudou. Dovedl jsem; s onou prolhaností, která tak mnohého devítiletého, nadaného hocha krášlí, matce nalhat, že si staroměstská teta naše přeje, abych k ní navečer přišel. Rozumělo se samo sebou, že zůstanu tam přes noc, ráno ale že se dostavím určitě zas na mši, k ministrantské své povinnosti. Prozradím-li se později, co na tom, vždyť mohu vyprávět, jak svatý Václav slouží mši!
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,10]
  2. Ze které povídky je tato ukázka: „Jednou jsem byla také na židovském pohřbu,“ pokračovala pološeptem paní ......., „ale to není hezké. Všechna zrcadla jsou zavěšena, aby prý neviděli mrtvolu, ať se obrátí, kam chtějí. Takhle je líp, nebožtíka je vidět pěkně ze všech stran – já bych řekla, že ta truhla stojí dvacet zlatých v stříbře, to je krása! Ale zasloužil si ji, dobrák, jakoby se na nás i z toho zrcadla usmíval.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,4]
  3. Ze které povídky je tato ukázka: „Honem okna zavřít a začnem studovat. Devět hodin. A je úterek, dobrý den pro začátek studií! Začnu jako každý s občanským zákonem. Myslím, že to půjde dob-

    „Ale já jsem se ani nezeptala, jak se to panu doktorovi první noci spalo,“ zní vesele zas ode dveří. „Koukej se, Kačenko, pan doktor. Dej dobrýtro – kompliment (kloní ji) tak! Duc! Duc! (dělá, jakoby ji házela na mne.) Dobře se spalo, to si myslím na takové posteli! (Už je u postele.) Kačenko, koukej, to se to hajá! (Klade ji už zas na postel.) Viď, mrško, to děláš paní? Je to postel!“ (zas si tak napolovic sama ke Kačence přilehla.)

    Pěkná žínka, luzné podívání, ale, - ! Dívám se upřeně do zákoníku.“

    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,13]
  4. Ze které povídky je tato ukázka: „Děťátko ostýchavě jde kupředu. Slečna Máry jde hned za ním, pobádá je, aniž by mu určovala směr cesty. Chodí tak, až náhle řekne slečna: „Počkej!“, vezme děvče za ruku a vede ji nedaleko mezi hroby. Sundá z jistého železného kříže oprchalý, větrem a deštěm roztřepený věnec a zavěší tam nový, složený z bílých a černých umělých květin.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,12]
  5. Ze které povídky je tato ukázka: „Nejveseleji jakoby ale byl měsíc svítil na střechy Ostruhové ulice, myslím, že zrovna na tiché ty střechy sousedních dvou domů „U Dvou slunců“ a „Hlubokého sklepa“. Podivné to střechy, hravě se dostaneš z jedné na druhou, a jsou samý kout, samý žlab, samé pokračování.
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,5]
  6. Ze které povídky je následující ukázka: „Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,1]
  7. Ze které povídky je tato ukázka: „Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak...“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,11]
  8. Ze které povídky je tato ukázka: „Mnohý lehkovážný si snad pomyslí, že otevření nového krupařského krámu nebylo ani tak zvláštní událostí. Ale takovému bych řekl jen: „Ty nebohý!“ nebo bych docela jen pokrčil ramenama a neřekl ničeho. Tenkrát, když venkovan snad po dvacet let nebyl v Praze a pak Strahovskou bránou přišel až do Ostruhové ulice, byl zde kupec na témž rohu jako před dvaceti lety, pekař pod tímž štítem a hokynář v tomtéž domě. Tenkrát mělo vše svoje místo určené, zařídit najednou krupařství tam, kde bylo např. dřív kupectví, patřilo mezi věci tak hloupé, že na to nikdo ani nepomyslil.
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,8]
  9. Ze které povídky je tato ukázka: „Krásnooká se otočila, vystoupla do samoty ven. Stála vedle mne, zrak její spočíval na mně, cítil jsem ruku její vedle třesoucí se ruky své. Uchopil jsem ji za ruku, byla tak měkká. Mlčky jsem táhl děvče dál a dále do arkád, děvče následovalo volně. Bouře dostoupila teď svého vrchole. Vítr hnal se jako příval vodní, nebe i země ječely, nad hlavami se nám válely hromy, kolem nás jak by mrtví řvali z hrobů.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,9]
  10. Ze které povídky je tato ukázka: „Obrat! Naprostý, radikální obrat, jakého bych byl nikdy ani neočekával. Obrat v přírodě i ve společnosti. Za prvé: Vlažné, usměvavé krásné dny a při nastalém teple rýma. Za druhé: cikorky konduktorčiny jsem se nasytil a právě jsem vypil kávu, kterou jsem si na lihu uvařil sám. Budu si napořád vařit kávu sám. Také v ostatním jsem učinil změnu. Konduktorka mně přinese už jen dnešní oběd zdola, k večeři si už seběhnu dolů do hostince. Nepotřebuji milostí a konduktorka v ochotě ochabla už naprosto. Aťsi, takhle bude líp. Pořád sedět nejde, člověk zpitomí a pokračuje v studiích tím pomaleji.
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,13]
  11. Ze které povídky je tato ukázka: „Oba seděli vždy odvráceni od okna a tedy napolo také odvráceni od stolku i od sebe a dívali se na kulečník; k stolku se obrátili jen, když se chtěli napít nebo dýmku si nacpat. Jedenáct let již zasedali tak den co den. A po těch jedenácte let nepromluvili na sebe ani slova, ba ani si jeden druhého nevšimnul.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,2]
  12. Ze které povídky je tato ukázka: Velevážená slečno! Tedy nemám být šťasten! – Sen prchnul, tlačím ruku k čelu, hlava mně víří v bolesti. Avšak ne – nechci kráčet cestou, která je dlážděna zmařenými nadějemi nejlepšího, jediného mého přítele! Nebohý příteli, tak ubohý, jak jsem já sám! Ovšem jste se ještě nerozhodla, ale jaképak je zde rozhodnutí možno? Nemohu žít v štěstí a vida svého Jeníka v zoufalství. I kdybyste mně podávala vskutku životní rozkoše, nemohu ji přijmout. Jsem rozhodnut, vzdám se všeho.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,12]
  13. Ze které povídky je tato ukázka: „Takřka ve dvakráte čtyryadvaceti hodinách byl osud páně ...... zpečetěn. Všude ho ode dveří odbývali, že jsou „zlé časy“. Kde míval obědy, slyšel, že „dnes nic nezbylo“, nebo: „Jsme chudí, měli jsme jen hrách, to není pro vás.“ Uličníci kolem něho poskakovali a pokřikovali: „Domácí pán! Domácí pán!“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,3]
  14. Ze které povídky je tato ukázka: „Stařec sebou škubnul. Pak zašeptal dívaje se upřeně k Petřínu: „Nemá to ceny – oblázky...“

    „Já vím, že nemají velké ceny, vždyť to znám sám. Ale cenu mají přece, pro nás i pro vás. Vy jste si je pracně sebral – strýčku, nechte je, prosím, všechny pro mé děti. Budou se na nich učit, vy jim budete vypravovat.“

    „Mysleli jste snad,“ zašeptal zas stařec monotónně a s namáháním, „že jsem bohatý, a já vskutku...

    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,7]
  15. Ze které povídky je následující ukázka: „Celé město o něm mluvilo. Noviny o něm psaly nejspíš po celém světě. Malá Strana byla pyšna. Vypravovaly se věci podivné. Baroni, hrabata, knížata si ho prý hleděli získat za osobního lékaře. Ba jistý vládnoucí král mu učinil návrh přímo neslýchaný. Vůbec se co nejnaléhavěji ucházeli o něho všichni takoví, z jichž smrti by bylo mnoho lidí mělo radost. Ale on byl jako zabedněn. Ba vypravovalo se, že paní radová mu nesla plný pytlík dukátů, že se k němu ale nikdy nedostala, a naposled prý ji polil z pavlače vodou.
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,6]
  16. Ze které povídky je tato ukázka: „Sotva usedl, zvedla se jedna ze žebraček od dveří mikulášského kostela a šla tímtéž směrem. Té říkali „bába milionová“. Jiné žebračky slibovaly, že pán bůh darovanou jim almužnu zaplatí stotisíckrát, ona šla hned do „milionů a milionů“. Milionová šla rovně, kdy chtěla, a kulhala, kdy chtěla. Teď šla rovně a přímo k panu ... . Plátěné suknice se jí kolem suchých hnátů plandaly skoro bez zašustění, do čela silně stažená modrá plachetka kývala se nahoru dolů. Její obličej byl mně vždy děsně protivný. Sama drobná vráska jako tenounké nudličky, sbíhající se ke špičatému nosu a ústům. Oči její byly žlutozelené jako u kočky.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,3]
  17. Ze které povídky je tato ukázka: „Ostatně nemohu říci, že bych byl v chrámové té samot cítil tesknotu, strach. Také proč? Byl jsem si sice vědom neobyčejnosti svého podniku, ale žádné chyby, žádné vědomí hříchu neskličovalo a netisklo duši mou, naopak cítil jsem se nadšeným, povzneseným. Náboženské nadšení jakoby ze mne bylo učinilo zvláštního, vznešeného tvora, nikdy předtím – a přiznám se: nikdy také již potom necítil jsem se tak dokonalým, tak všeobecné závisti hodným. Jinde a jindy bych se bál třeba strašidel – ale zde v kostele nemšla strašila přece pražádné moci!“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,10]
  18. Ze které povídky je tato ukázka: „Ale u „hlubokého sklepa“ stála setníkovic slečna Poldýnka a právě vypravovala paní radové Kdojekové: „On tam má tolik kouře, že je všechno jako uzené.“ A když přišla v poledne krupicová polívka na stůl, tvrdila slečna Poldýnka určitě, že „z ní cítí tabákový kouř“, a položila lžíci. Do večera si vyprávěli již veškeří sousedé, že v krámě páně ... zapáchá všechno tabákovým čmoudem, mouka že je jakoby pražena a kroupy uzeny. A již neříkali panu Vorlovi jinak než „uzený krupař“ – osud jeho byl rozhodnut.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,8]
  19. Ze které povídky je tato ukázka: „Loudal se pomalu domů. Když přišel průjezdem až ke dvorku, opominul se podívat dle dávného obyčeje svého nahoru k Josefinčiným oknům. Bylo mu, jakoby byl vyvázl z nějakého nebezpečí, když podivně nejistým krokem vešel konečně do kuchyně Lakmusových. Oddechl si, krev mu počala proudit volněji a na Klárku promluvil s tak příjemně znějícím záchvěvem, jako předtím nikdy dříve. Nezdržel se ale dlouho, vešel hned do svého pokoje.
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,1]
  20. Ze které povídky je tato ukázka: „Kupko, kam se to díváte – vy slítnete ještě jednou!“

    „Kam se dívám? Ke knihaři se dívám. Vy ani nevíte, že čte už po dvacet let den co den navečer životopis Husův, že pokaždé při tom pláče. Díval jsem se, jestli se už dnes rozplakal; ještě ne!“

    „Hlouposti, kdybyste si všímali něčeho jiného než knihařů, vy mladíci,“ a Novomlýnský zaluskal prsty. „Jestlipak jste si už všimli nové kojné naproti u hrnčířů, to je holka, jak? Ale je jako žluva, nedodrží.“

    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,5]
  21. Ze které povídky je tato ukázka: „V zimě, když měl na sobě šedivý mlynářský oblek, zapadala hlavička pod soukennou čepicí hluboko do límce z bavlněného astrachánu a v létě, když měl šedivý, kostkovaný šat lehký nebo ještě lehčí šat plátěný, kývala se nejistě jako na slabé šťopce. V létě chodil již o čtvrté hodině ranní do sadů na Mariánských hradbách a tu zasedl s knihou v ruce někam na nejodlehlejší lavici. Stalo se, že některý dobrosrdečný soused malostranský si k němu přisedl a mluviti začal. Ale ...... vstal, sklapnul knihu a šel, neodvětiv ani slova.
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,6]
  22. Ze které povídky je tato ukázka: „Chodil vždy s kloboukem v ruce. Ať byl sebevětší úpal mrazový nebo sluneční, nanejvýš že držel svůj nízký, ale baňatý cylindr se širokou střechou nad hlavou jako parazol. Šedivé vlasy byly hladce přičísnuty k lebce a spojovaly se vzadu v cůpek tak pevně stlačený a svázaný, že se ani nekýval, – jeden to z nejposlednějších cůpků v Praze, už tenkráte byly tu jen dva nebo tři. Zelený fráček jeho, se zlatými knoflíky, měl živůtek jen krátký, zato byly ale šosy dlouhé a tloukly hubenou, malou postavičku páně Rybářovu do vychrtlých lýtek. Bílá vesta kryla nahnutá prsa, černé spodky šly jen po kolena, kde se svítily dvě stříbrné přazky, pak dál byly sněhobílé punčochy zas až k jiným dvěma stříbrným přazkám a pod těmi šouraly se velké střevíce. Byly-li ty střevíce někdy obnovovány, nevím, ale vždycky vypadaly tak, jako by se k nim byla brala rozpraskaná kůže ze střechy nejstaršího fiakra.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,7]
  23. Ze které povídky je tato ukázka: „Byl jsem si již vědom všeho. Cítil jsem se k smrti zahanben – zoufale nešťasten – hlava se mně náhle rozbolela a točila se jako v divokém víru. Bolest pro matku, kteráž mne asi co ztraceného oplakávala a jíž to jsem nejspíše nesmírného zármutku způsobil, svírala mi srdce a křečovitě dusila dech. Chtěl jsem honem dolů, honem předstoupit před matku – ale nohy náhle bezvládně sklesly, hlava sklouzla po zdi a ležel jsem na podlaze. Nesmírné štěstí as, že skoro současně se dostavil pláč. Zpočátku slzy pálily jako oheň, pak mně ulevovaly.“
    [select,Týden v tichém domě,Pan Ryšánek a pan Schlegl,Přivedla žebráka na mizinu,O měkkém srdci paní Rusky,Večerní šplechty,Doktor Kazisvět,Hastrman,Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku,U Tří lilií,Svatováclavská mše,Jak to přišlo že dne 20. srpna roku 1849 o půl jedné s poledne Rakousko nebylo zbořeno,Psáno o letošních Dušičkách,Figurky,10]
/form_end/

Zdroj: Test z ukázek Povídek malostranských

Obsah

Tento obsah slouží jako materiál k připomenutí těchto povídek. Nikdy se nemůže vyrovnat přečtení knihy, nedokáže nahradit autentičnost a úsměvnost Nerudových povídek.

Týden v Tichém domě

Tato povídka nemá jednoho hlavního hrdinu, je to takový přehled různých událostí lidí z jednoho domu během týdne. Povídka spíše vykresluje zvyky a vlastnosti lidí. Slečna Žanýnka byla nemocná a Josefínka ji nesla snídani, ale nemohla se na ni dobouchat. Našli ji mrtvou.
Paní Bavorová byla posluhovačkou paní domácí. Paní domácí i její dcera byly vcelku líné a řešily jen možnou svatbu. Byly i falešné, předstíraly přátelství s někým, koho vlastně neměly rády.
Pan doktor nepřál Václavovi a Márince jejich lásku. Sám byl ale zamilovaný do Josefíny.
Doktor bydlel v podnájmu u úředníka Lakmuse. Jeho dcera Klárka milovala doktora, přestože byl starý. Paní Lakmusová se snažila doktora vyzpovídat, jestli by si vzal jejich Klárku, ten si ale myslel, že se baví o Josefíně. A omylem souhlasil se svatbou.
Pan domácí přišel domů a nechal si zavolat paní Bavorovou, aby jí řekl, že bude její syn Václav propuštěn z kanceláře, protože napsal ošklivou báseň na členy kanceláře. Václav se o tom dozvěděl od prezidenta kanceláře.
Konal se pohřeb Žanýnky a paní hospodská se paní Bavorové ptala, jestli jí aspoň příbuzní Žanýnky dali nějaké peníze za její službu. Ona řekla, že ne, že jí pomáhala z dobroty srdce. Václav ji doprovázel na hřbitov.
Pan doktor psal na úřad, že se bude ženit. Chtěl si vzít Josefínu, aby si nemusel vzít Klárku. V tu chvíli přišel Václav a dal mu přečíst svoji novelu. Chtěl se stát spisovatelem, ale neměl peníze na počáteční reklamu. Doktor se od něj dozvěděl, že se o víkendu Josefína provdá. Ženich Josefíně trochu vyčítal, že dávala doktorovi naději.
Slečna Marie pomluvila před nadporučíkem Kořínkem slečnu Matyldu a její rodinu, že jsou chudí, a ten šel raději doprovodit Marii domů, než by zůstal s Matyldou.
Paní Bavorová vyhrála peníze při sázení, ale rozhněvala si u toho svou přítelkyni hospodskou.
Rodina domácích byla v dluzích. A proto se začali sbližovat s Bavorovými a chtěli provdat Matyldu za Václava, ten na to přistoupil, aby se pomstil za vyhození z úřadu.

Ukázka:

Tedy se zavěste!“ pronesl Václav hlasem měkkým, podávaje jí rámě.

I já se nechci po pansku vést - ani neumím!“

Vždyť to ale není po pansku! Budu vás jen podporovat, cesta je daleka, jste unavena pohnutím - zavěste se přec, maminko!“ Vzal jí ruku a zavěsil sám do svého lokte. -

Pohřební vůz se pohnul. Za ním šel jen Václav s matkou. Václav kráčel pyšně jako po boku vznešené kněžny. Bavorové bylo tak volně, že by ani vyslovit nebyla dovedla. Zdálo se jí, že sama vystrojila celý pohřeb Žanýnce nebohé.

Pan Ryšánek a pan Schlegl

Neruda popisuje restauraci u Štajniců. Byla to jediná restaurace, která měla vchod přímo do ulice. Chodili tam, ale hlavně profesoři a úředníci. Do této restaurace chodili i Ryšánek se Schleglem. Seděli u jednoho stolu, ale vzájemně se nenáviděli – kvůli ženě, oba milovali tu samou. Žena byla nejprve s Ryšánkem, ale vzala si Schlegla, měli spolu dceru a žena zemřela. Ryšánek zůstal nakonec starým mládencem. Schlegl byl obchodník se železem a Ryšánek s kanafasem. Sedávali naproti sobě, ale ignorovali se. Jednou ale Ryšánek nepřišel, dostal zápal plic. Ten večer bylo vše jinak. Schlegl se choval společensky. Bavil se. Každý si říkal, jak je zlý, když přeje Ryšánkovi tu smrtelnou nemoc. Schlegl se tak choval stále až do té doby, než se Ryšánek uzdravil a přišel opět do restaurace. Seděli proti sobě a mlčeli. Ryšánek si zapomněl váček s tabákem. Sklepník mu pro něj běžel. Schlegl poprvé promluvil na Ryšánka a nabídl mu svůj. Ten ale mlčel. Sklepník přinesl jeho váček. Ryšánek promluvil na Schlegla. Začali si povídat a od té doby nepřátelství zmizelo. Usmířili se.

Ukázka:

Vůbec se dnes choval pan Schlegl rozhodně jinak než jindy. Jindy přibitý k svému místu jako voják ku své strážní budce, dnes toulavý, neposedný. I do kulečníku se dal s panem Köhlerem, kupcem. Měl štěstí při každé partii až po doublé, a přiznám se, že jsem mu to skoro přál, že zakončujícího doublé nesvedl ani jednou a zde že ho pan Köhler vždycky pak dohonil.
Pak zas usedl, kouřil a pil. Když někdo k němu přistoupil, mluvil pan Schlegl hlasitěji a v delších větách než kdy jindy. Neušlo mně ani nejmenší jeho hnutí, viděl jsem jasně, že má vnitřní potěšení, že nemá nejobyčejnějšího soucitu s nepřítelem v chorobě, zprotivil se mně.
Několikrát šlehnul jeho zrak obloukem ku kredenci, u níž seděl pan štábní lékař. Zajisté že by mu ruku stiskl, jen aby si nedával s tím nemocným příliš mnoho práce. Zlý člověk, rozhodně zlý.

Přivedla žebráka na mizinu

Na Malé Straně žebral pan Vojtíšek. Byl starý, ale lidé ho měli rádi. Byl hodný a vždy chodil upravený, jak nejvíc to šlo. Lidé mu dávali peníze, nechávali ho u sebe jíst a povídali si s ním. Jednou vyšel Vojtíšek z kostela a posadil se na schod. V tom k němu přišla žebračka, které se říkalo Milionová (protože tvrdila, že Bůh oplatí darovanou almužnu milionkrát). Přisedla si k panu Vojtíškovi. Snažila si být na něj milá, protože věděla, že lidé mají Vojtíška rádi a on nežije v takové nouzi jako ona, a tak s ním chtěla žít. Vojtíšek ale mlčky odešel. Po Malé Straně se začalo povídat, že Vojtíšek není žebrák, ale boháč se dvěma domy pod Hradem. Muži se zlobili a cítili se uraženi. Ženy ale odmítaly uvěřit. Ale nakonec uvěřily, záviděly Vojtíškovým dcerám. Nikdo nechtěl Vojtíškovi cokoliv dát, všude ho jen odbývali. Jinde žebrat nemohl, protože ho neznali. Lidé po něm akorát chtěli půjčit peníze, ale on žádné neměl. Jen osmiletý Neruda mu občas dával tajně peníze. Ale to panu Vojtíškovi nestačilo, a tak ho jednou našli zmrzlého u kasáren. Měl na sobě jen roztrhané kalhoty a kabát. Tak skončil chudý Vojtíšek.

Ukázka:

On ale nebyl pan Vojtíšek arci také obyčejným žebrákem. On si ani vlastního žebráckého zevnějšku nehleděl tak přísně, vypadal dosti čistě, alespoň na počátku dne; šátek na krku byl vždy pořádně uvázán, na kabátě byla sice někde záplatka, ale ne jako kus přibitého plechu a také ne z příliš různobarevné látky. Za týden prožebral se vždy celou Malou Stranou. Měl všude přístup, a jakmile zaslechla hospodyně venku jeho měkký hlas, nesla mu hned ochotně svůj trojník. Trojník, půl dobráku, to bylo tentokráte dosti mnoho. Od rána žebral až k polednímu, pak si zašel k Sv. Mikuláši na půldvanáctou. Zde u kostela nežebral nikdy, ba on dřepících zde žebraček ani si nevšimnul. A pak si zašel někam se najíst, věděl, kde po řadě mu nechají plný hrnek od oběda.

O měkkém srdci paní Rusky

Na Malé Straně zemřel jeden z nejbohatších obchodníků Velš. Miloval svůj obchod, každého zákazníka by rád sám obsloužil. Na jeho pohřeb přišlo hodně lidí, ale že neměl žádné blízké příbuzné, nikdo tam neplakal. Až přišla paní Ruska a rozbrečela se. Jenže pak začala pomlouvat ženu pána Velše a nakonec i jeho. Policejní důstojník, který se pohřbu účastnil, ji vyvedl, aby dál nekazila pohřeb. Pozval ji na policejní ředitelství. Tam ji zakázal chodit na pohřby. Ale paní Ruska ráda plakala, a tak to vyřešila po svém. Koupila si dům u Újezdské brány, na místě, kudy musel chodit každý smuteční pochod. A tak při každém pohřbu vyšla jen před dům a zaplakala si.

Ukázka:

Paní Ruska se protlačila až ku katafalku. Padesátnice, ale statná paní nadprostřední výšky. Z ramenou ji splývala hedvábná černá mantila, černý, světle zelenými stuhami ozdobený čepec vroubil její kulatou a upřímnou tvář. Hnědé její oči zahleděly se do tváře nebožtíkovy. Zatrhlo jí to obličejem, rty se jí začly chvít, bohaté slzy vyhrkly. Těžce zaštkala.
Utřela si bílým šátkem rychle oči i ústa. Teď pohlédla na sousedky vpravo a vlevo. Vlevo stála voskářka paní Hirtová a modlila se z knížky. Vpravo stála nějaká slušně oblečená panička, kterou paní Ruska neznala; byla-li, jak se podobalo, z Prahy, musila být odněkud za vodou. Oslovila ji, to se rozumí, že po německu, neboť v národním ohledu byla Malá Strana tenkrát skutečně levou Prahou.
„Dej mu pánbůh věčnou slávu,“ pravila paní Ruska, „jako by byl živ, tu leží a usmívá se,“ a zase stírala řinoucí se slzy. „šel a nechal nás tu - nechal tu také všecku svou zámožnost - smrt je zlodějka, je.“

Jak to přišlo, že dne 20. srpna roku 1849, o půl jedné s poledne, Rakousko nebylo zbořeno

Malý Neruda a jeho tři kamarádi se rozhodli zničit Rakousko. Dali si jména historických osobností Žižka, Prokop Holý, Prokůpek a Mikuláš z Husí. Koupili si bambitku a jednoho známého Prokop požádal o nakoupení prachu. Měli plán: nejprve podrobit citadelu na Mariánských hradbách, poté vyhlásit revoluci a s lidmi, kteří se k nim přidají, dobýt Prahu a nakonec zničit Rakousko za pomoci Maďarů, a ty pak taky zničit. Věděli už, i kde svedou bitvy (Moravské pole). Rozhodli se, že jim pomůže Pohorák. A tak si domluvili předávku prachu před citadelou. Čím víc se blížil ten den, tím měli všichni větší strach, ale nechtěli to dávat najevo. Nastal ten den. Neruda se vydal sklesle na cestu, ale rozveselil se, když si vzpomněl na dívku, kterou měl rád. Usedl před citadelou a otevřel knihu – krycí manévr. Pozoroval vojáky, jak se vrací ze cvičiště. Doufal, že žádný jeho kamarád nepřijde. Ale pak postupně přicházeli a on ztrácel naději. Dva chlapci stáli sami a v tom vyšel z citadel sluha, na kterého zapomněli. Naštěstí odběhl pro cigarety, na které mu dali peníze. Bylo poledne a Pohorák nikde. V tom přiběhl Prokůpek, že Pohoráka odvádějí na policejní stanici. Chlapci utekli. Neruda se běžel podívat, jestli je to pravda. Byla. Pohoráka odvedli, protože se za chlapců peníze na prach opil a nechtěl zaplatit párky, které si koupil. Zaplatil je. Ten den neprodal jediné kuře. A když se o pár dnů později Prokop Holý zeptal, kam dal těch 6 zlaťáků, Pohorák tvrdil, že žádné neměl.

Ukázka:

Píšu upřímně. Bylo mně naprosto nevolno. Bylo mně nevolno vlastně už po více dnů, pořád hůř, čím blíž přicházel 20. srpen. Pozoroval jsem cos podobného také u ostatních vojvůdců. V posledních schůzích mluvilo se někdy až trochu spleteně. Přičítal jsem to ve vnitřku svém tomu, že mají vojvůdcové strach. Přemohl jsem sama sebe a vystoupil předevčírem rázně. Odpírali vesměs co nejhrdinněji, rozohnili jsme se, nikdy nebylo mluveno tak rázně jako předevčírem. Následující noci jsem spal ale přece špatně. Ano, kdybych byl cítil naprostou hrdinnost u ostatních, byl bych sama sebe cítil také zcela jinak.

Psáno o letošních Dušičkách

Slečna Mary chodila každý rok na Dušičky na hřbitov. Vždy sebou brala tři věnce a jedno pětileté dítě. To vždy nechala běhat po hřbitově a belhala se za ním. Jakmile se přiblížilo k hrobu jednoho z těch, kterým dávala věnec, zastavila ho a pomodlila se. Dávala je na hrob Cibulky (uměl francouzsky, pil a byl nabručený) a Rechnera (šikovný, ale líný). Protože když jí bylo 30, nepoznala stále lásku. Věděla, že zemře neprovdána, kdysi se jí to zdálo. Lidé jí říkala Tlustá Mary. A tak ji překvapilo, když jí jednou přišel dopis. Ve kterém jí Cibulka žádal o ruku a vyznával jí lásku. Šla za svou nejlepší přítelkyní, ta jí řekla, ať si to rozmyslí. Ale za 14 dní ji přišel další dopis. Od Rechnera. I on si ji chtěl vzít. Mary nevěděla co dělat. Ale nakonec se rozhodla pro Cibulku. Další dopis – Rechner se dozvěděl, že jí chce Cibulka, a tak se jí vzdal. Ale to samé jí napsal Cibulka. Mary to mrzelo, ale věřila, že jí Cibulka opravdu miluje, a tak přijde. Nepřišel. A vždy když jí potkali, Mary klopila oči, zatímco oni přemáhali smích. Mary zraňovalo, když se o nich dozvídala zlé věci. Rechner zemřel a Mary zase získala naději, ale o 4 měsíce později zemřel i Cibulka. A tak každý rok nosila na hroby věnce a dítě ji pomáhalo, aby nedala přednost žádnému z nich. Třetí věnec nosila ženě, která měla hrob přesně mezi nimi. Tam ho chtěla mít i Mary.

Ukázka

A chodí zas sem tam, kam se děťátku uráčí, až najednou opět někde řekne: „Počkej!“ a přistoupne k jinému hrobu. Zde si počíná zcela zase tak, jak u hrobu prvního, myslím, že ani o minutu není u jednoho z nich dýl. A pak položí druhý oprchalý věnec do šatu k prvnímu, vezme drobnou svou průvodkyni již za ručku a míní: „Je ti už zima, viď? No pojď, aby ses nezastudila. Sedneme si zas do drožky a pojedeme domů. Ráda jedeš, viď?“ Pomalu dojdou k drožce, děvčátko a věnce napřed se vloží dovnitř a pracně pak následuje slečna. Povoz zaúpí, kůň dostane dva tří šlehy, než zabere. A tak se děje rok co rok.

Večerní šplechty

Večer se na Malé Straně scházeli 4 přátelé (Hovora, Kupka, Novomlýnský, Jákl) na střeše domu U Dvou slunců a povídali si. Jednou se dohodli, že téma vymyslí Jákl. Ostatní 3 tam už byli a čekali na něj. Mysleli, že nepřijde, ale přišel. Vymyslel téma: nejstarší vzpomínka.
Jákl vyprávěl, jak, když mu byly asi 2 roky, rodiče odešli a nechali ho doma s husou, aby se nebál. A tak se k ní tiskl. Hovora si vzpomněl, jak byl s otcem v klášteře a všechny jeptišky ho líbaly.
Kupka si pamatoval, jak si jeho děda jednou zazvonil umíráček a pak přišel domů a umřel. Novomlýnský si pamatoval, jak nechtěl opustit dům, když se stěhovali, dokud nevynesli kolébku. A jak, když byl sprostý na sestru, mu mamka nasolila pusu a musel stát u piana.
Všichni se divili, že má Jákl tak dobrou náladu. Řekl jim, že se bude ženit a že je zamilovaný. Ptali se ho, kdo je ta šťastná. Líza dcera krejčího. Miloval ji už 18 let. Zamiloval se do ní už ve škole. Dával to najevo tím, že po ní házel sněhové koule. Dostal od ní chleba s pomazánkou. Ale pak ji 15 let neviděl. Až 1. května ji vzal tancovat a doprovodil ji domů. Sešli se a vzala ho k sobě. Ale pak odjela k umírající tetě. A včera se Jákl dozvěděl, že Líza včera porodila kluka. V tom Jákla přerušili kamarádi, když se rozeběhli po střeše za holkami, které je poslouchaly. Jákl seděl na střeše sám.

Ukázka:

Tak co děláte, hoši?“
„Chválím Malou Stranu,“ zpovídal se Hovora.
„Dívám se na měsíc,“ prál Kupka, „na toho mrtvého muže s živým srdcem –„
„Teď už myslí ale každý, že se může dívat na měsíc,“ ušklíbl se Novomlýnský. „Dát vás k cifrám do ouřadu jako mne!“ V zvučném hlase jeho nebylo pranic přidušeného, pranic utlumeného. Novomlýnský by byl také ve vysokém lese, na samotách a na horách harašil zcela stejně upřímným hlasem svým. „Copak je nového? - ano, poslouchejte, je to pravda, že se Jákl včera u Císařského mlýna topil?“ - a obličej jeho se rozesmál.
„Zcela doopravdy,“ kýval Hovora s úsměvem, „plave jako mlýnský kámen. Zrovna vedle mne sklouzl do tůně - zachrochtalo to strašně, vyskočily bubliny - to jsme se s ním natahali, viď, Kupko! Pak jsem se ho ptal, co si tak myslel, když se topil, a on řekl, že prý se tomu musil smát, - proto tak chrochtal.“
Všichni tři se rozesmáli, smích Novomlýnského zrovna zvonil.

Doktor Kazisvět

Na Malé Straně žil Heribert. Vystudoval medicínu, ale nikdy nikoho neléčil. Jeho otec byl vynikající doktor, a když zemřel, všichni chodili k Heribertovi, ale on přesto nikdy žádného nemocného nepřijal. S lidmi nemluvil, na pozdrav neodpovídal. Byl to pravý samotář. Jednou zemřel zemský rada. Na jeho pohřeb šlo hodně lidí. Vdova byla tak trochu ráda – teď mohla doufat, že se jí začne dvořit radův nejlepší přítel. Doktor, který radu léčil, byl rád, že dostal za tu trochu práce hodně peněz. I nejbližší příbuzný rady byl spokojený, za života mu rada peníze nedával, ale teď mu jich hodně odkázal. Jediný, kdo na pohřbu skutečně smutnil, byl radův nejlepší přítel. Před branou se měla rakev dát na vůz, ale spadla. A všichni spatřili nebožtíka. Zrovna tudy přicházel Heribert. Podíval se na nebožtíka, zkontroloval mu oči a pulz a zjistil, že není mrtev. Nikdo mu to nevěřil, jen radův přítel, radu popadl a rychle ho odvezl domů. Ten den všichni pomlouvali Heriberta. Jaké bylo ale překvapení, když radu uzdravil. Všichni chtěli, aby je léčil on, ale on nechtěl. Nepřijal ani peníze od rady. A klidně žil dál o samotě.

Ukázka:

Doktor Heribert mladší byl by měl po Malé Straně dosti přízně, kdyby byl chtěl. Po smrti otcově přenášeli churaví důvěru svou na něho, ale ať přišel chudý nebo bohatý, on nevyslyšel žádného a nešel nikam. Znenáhla tedy důvěra přestala, obyvatelé okolní začli ho považovat za něco takového, čemu se říká "zkažený student", a pozděj se i posmívali: „Ach doktor, ano - ani kočku bych mu nesvěřil!“ Doktora Heriberta, podobalo se, přílišně se to netklo. Zdálo se, že vůbec o lidi nestojí. Nikoho nepozdravil, pozdraven nikomu neděkoval. Když šel po ulici, vypadalo to, jako když vichr zvadlý list honí sem a tam.

Hastrman

Na Malé Straně měli všichni rádi pana Rybáře, kterému děti říkaly pro jeho zelené oblečení a lásku k moři Hastrman. Na Malé Straně se povídalo, že je Rybář bohatý. Že našel spoustu drahokamů. Neruda si ho vážil a byl pro to pro něj velký vzor. Rybář měl vždy dobrou náladu a rád citoval francouzského filozofa. Stále nosil klobouk, ale nikdy ho nedal na hlavu. Jednou ho obyvatelé Malé Strany viděli, jak jde k profesorovi a v podpaží nese jednu krabičku, ve které měl mít samé drahokamy. Sám nevěděl, co to je. A když mu řekl profesor, že to nejsou drahokamy, byl překvapený. Poprvé si cestou domů nepískal a měl klobouk na hlavě. Ten den už nevyšel ven. V noci stál u okna a vyhazoval kameny ven, až u toho rozbil skleník. Přišel k němu zeť a řekl mu, že jeho rodině nejde o bohatství, že pro ně jsou ty kameny důležité, protože je Rybář sbíral a oni ho mají rádi. Rybář stál u okna a díval se ven.

Ukázka:

Takto se procházel „hastrman“ - ale ne; neříkejme mu tak, vždyť už nejsme děti! - vždy jen po Bruských hradbách. Potkal-li některého kanovníka, jichž procházky také vždy šly sem, zastavil se a promluvil s ním několik přívětivých slov. Kdysi - poslouchalť jsem rád, co mluvili lidé dorostlí - slyšel jsem ho, jak rozmlouval s dvěma kanovníky, sedícími na lavičce. On stál. Mluvili o „Frankreichu“ a o nějaké „svobodě“, samé divné řeči. Najednou zdvihl pan Rybář prst a hvízdnul: „Ďjó, já se držím Rosenaua! Rosenau praví: Svoboda je jako ty šťavnaté potraviny a silná vína, kterými se navyklé jim silné nátury živí a posilují, slabé ale přemáhají, opojují a zničují.“ A pak kýv kloboukem a šel.
Větší a tlustý kanovník prál pak: „Co to má vždycky s tím Rosenauem?“ Menší, ale také tlustý odvětil: „Spisovatel, nejspíš spisovatel.“
Já ale pamatoval jsem si větu tu co obsah veškeré vyšší moudrosti. O Rosenauovi a o panu Rybářovi měl jsem stejně vznešený pojem. Když jsem pak dorůstaje dostával sám rozmanité knihy do ruky, nalezl jsem, že pan Rybář byl vskutku tenkrát citoval zcela věrně. Jen s tím rozdílem, že zmíněnou větu nenapsal Rosenau, nýbrž jakýs Rousseau. Patrně byla mrzká náhoda pana Rybáře svedla s nějakou lehkomyslnou tiskovou chybou.
Proto věru nepozbyl úcty mé. Dobrý, nesmírně dobrý člověk! -

U tří lilií

Hostinec U Tří lilií byl většinou tichý, pouze v neděli, když přišli kadeti a desátnici, obživl. Všichni tancovali a zpívali. Neruda seděl pod arkádami a střídavě pozoroval tanec a zahradu ozářenou bouří. V dálce viděl kosti, vykopávali hřbitov, aby ho přivezli jinam. V sále ho upoutala krásná dívka s nádhernýma očima. Stále tančila, ale s nikým nemluvila. Neruda věděl, že i ona ho pozoruje. V tom přišla do sálu dívka a krásku odvedla. V tom se dívka vrátila a její přítelkyně se zeptala, co se děje. Krásce umřela matka. Dívka vyšla do zahrady a stoupla si vedle Nerudy. Chytil jí záruku a ona se k němu přitiskla. Chtěl ji zbavit smutku.

Ukázka:

Byla teplá, avšak tmavá letní noc. Sirnatý, mrtvý vzduch posledních dnů byl se konečně sbalil v černé mraky. Bouřný vítr je zvečera mrskal před sebou, pak se rozhučela mohutná bouře, zapraskal liják, a bouře a liják trvaly až do pozdní noci. Seděl jsem pod dřevěnými arkádami hostince U Tří lilií, poblíž Strahovské brány. Malý to hostinec, četněji tenkráte navštívený jen vždy v neděli, kdy tu v salónku při pianě bavili se tancem kadeti a desátníci. Dnes byla zrovna neděle. Seděl jsem pod arkádami u stolu poblíž okna sám a sám. Mocné hromy skoro ráz na ráz burácely, liják tloukl do taškové střechy nade mnou, voda srčela v stříkavých potůčcích k zemi, a piano mělo uvnitř salónku jen kratičké oddechy a vždy zas se rozzvonilo znovu.

Jak si nakouřil pan Vorel pěnovku

Na Malou Stranu se přestěhoval pan Vorel. Otevřel si obchod s krupicí. Jenže na Malé Straně neměli rádi změny. Takže neměli rádi jeho. Protože si dovolil předělat původní dům na obchod. Když zašel do hospody, nikdo s ním nemluvil, i když by si třeba pan Vorel rád povídal. Pak konečně otevřel obchod a těšil se na prvního zákazníka. Dlouho nikdo nešel, až kolem prošla slečna Poldýnka. Vorel ji zatáhl dovnitř, ale protože se předtím nudil, tak kouřil a krám byl plný dýmu. Slečna Poldýnka si vzala krupici a šla. Vorel byl rád za první zákaznici. A tak dal žebrákovi Vojtíškovi jeden dobrák a slíbil mu příští středu další. Ale slečna kouř zveličila a tvrdila, že krupice byla celá od kouře. Vorel neměl žádné zákazníky, chodil k němu jen Vojtíšek, a tak chudnul a více kouřil. Původní majitel chtěl dům zpět, a když se nemohl na Vorla doťukat, nechal vylomit dveře. Tam našli na skobě oběšeného Vorla. Policejní komisař ještě nikdy neviděl tak dobře nakouřenou dýmku.

Ukázka:

Dne 16. února, v šest hodin ráno, otevřel tedy pan Vorel svůj krám U zeleného anděla. Už včera bylo tu nadobro vše upraveno, krám se lesknul bělostí a novostí. V příhradách a v otevřených pytlích svítila se moučka bělejší než ta čerstvě obílená zeď a lesknul se hrách žlutější než kolem to pomerančově natřené nářadí. Sousedé a sousedky, když šli kolem, podívali se dobře dovnitř, a některý učinil krok nazpět, aby se podíval ještě jednou. Ale do krámu nevešel nikdo.
Však oni přijdou,“ řekl si pan Vorel, oděný v krátký, šedý kalmuček a bílé, soukenné spodky, o hodině sedmé. „jen kdybych měl už první počinek,“ řekl o hodině osmé, zapálil si novou svou pěnovku a bafnul.

Svatováclavská mše

Malý Neruda byl schovaný v kostele. Viděl, jak jeho matka a kostelník odcházejí. Kostelník zamkl. Neruda tam zůstal. Chtěl vidět mši svatého Václava, kterou prý každou noc prováděl. Měl to od spolehlivého zdroje. Od kostelníka. Neruda se nebál. Neměl čeho, strašidla do chrámu nemohou. Václav bude určitě rád, že se opovážil zůstat v kostele, jen aby ho viděl. Jediné čeho se bál, byli kostelní hlídací psi. Každý hluk ho rušil, a tak nemohl ani číst. Pod okny mu hvízdali oba přátele. Neruda byl šťastný, ale když byli vyhnaní, cítil smutek. V sedm mu začala být zima a měl hlad. Vystoupl nahoru – tam kde hrají hudebníci. Poprvé se mohl nástrojů dotknout, ale cítil ostych. Stejně i u žalmů. Neruda si představoval, jak bude mše vypadat. Téměř usnul, začal cítit strach, rozplakal se. Každý zvuk ho děsil. Od strachu ho tišilo jen to, že někde nad ním je vrabčí hnízdo. Neruda došel k hnízdu a vrabce vytáhl. Přestal cítit strach. Chtěl si ho nechat v ruce, aby neměl strach a neusnul. Přesto usnul. Probudil ho až zpěv. Myslel, že je to mše, ale viděl faráře, matku a tetu, u které měl být přes noc. Matka plakala. On si uvědomil, jak moc jí ublížil, chtěl jít za ní, ale neměl sílu. Čekal před kostelem. Když vyšla, vrhl se jí k nohám a líbila jí ruce.

Ukázka:

Každý snad se nalezal již, alespoň na okamžik, ve prázdném chrámě sám a ví, jak mocně ty rozlehlé, tiché prostory působí na cit. U dítěte, obrazotvorností rozehřátého, očekávajícího věcí naprosto neobyčejných, je dojem ovšem nesmírně stupňován. Čekal jsem chvíli - bila čtvrt - bila půl a zvuk hodin zapadal do chrámu jakóby do tůně - ale nikde u dveří ani nejmenšího ruchu. Neuznali snad právě dnes potřebu střežit chrám? Či pouštěli psy teprv za tmy?

Figurky

Koncipient Krumlovský se nutně potřeboval učit na advokátní zkoušky a rozhodl se přestěhovat na Malou Stranu, věřil, že tam bude mít klid a nebude ho hnát nic do divadel a do hostinců. Navíc se těšil na zpěv slavíka. Našel si podnájem v Oujezdské ulici u konduktora a jeho ženy. Seznamoval se s dalšími nájemníky a stěhoval se. Připravil si seznam zákonů, které se musel naučit a věřil, že se mu bude seznam každý den zkracovat. Po první snídani se rozhodl, že se půjde učit, ale konduktorka ho neustále rušila mluvením. Poté ho vyrušil malíř, který si chtěl prohlédnout obrazy, které mu visely v pokoji. Až poté se mohl učit. K ránu ho vzbudil zpěv slavíků, nejprve se mu to líbilo, ale pak ho to rušilo, až si musel ucpat uši. Ráno proto vstával déle a šel navštívit rodinu malíře. Tam se dozvěděl, že malíř bije svou ženu, když se napije a že o něm paní konduktorka řekla paní malířové, že je hloupý.
Začínal si všímat, že každý den se o něj konduktorka stará čím dál tím méně. Dokonce si radši začal vařit kávu sám, protože ta její byla odbytá a nechutnala mu. Na večeři chodil do hostince. V hostinci sledoval různé lidi. Ráno vstával pozdě, protože pobyl dost času v hostinci. Pomalu ho začínali ostatní nájemníci a pán a paní domácí rozčilovat. V hostinci postupně zjišťoval, že se tam chovají všichni pořád stejně a on se učil méně, než si plánoval. Sousedovic Pepík mu rozbil obraz kuličkami. Zamiloval se do slečny Otýlie. Krumlovský se nevhodně vyjádřil o paní domácí a o nadporučíkovi Rubackém, ten žádal zadostiučinění. Museli se spolu bít. Myslel jen na souboj a neučil se. Souboj zcela nečekaně vyhrál. Uvědomil si, že Otýlii nemiluje a chystal se stěhovat. Už nevěřil, že mu bude na Malé Straně dobře - nevěřil Nerudovým malostranským povídkám.

Ukázka:

Pane doktore a kandidáte!
Myslím, že jste víc kandidátem manželství než advokatury. Vaše touha po manželství je ale nízká špekulace, zcela nízká. Chcete dům, chcete peníze, nechcete ženu. Také nemůžete ani tu starou, zvadlou důru chtít, která je k tomu ještě tak hloupá, že nemá ani půl korce horizontu“ — korec horizontu, to jsem už od Provazníka slyšel ústně. „Hanba Vám, že se hodláte tak zaprodat, mladý svůj život obětovat sprostému výdělkářství. Ještě jednou a stokrát hanba Vám.
Jeden ve jménu mnohých stejně smýšlejících.“

Zdroj: Povídky malostranské

Obsah díla

Kniha začíná věnováním tohoto díla hraběnce Eleonoře z Kounic. Kniha také na začátku obsahuje vzpomínku Boženy Němcové na její vlastní babičku, kterou milovala.

1. Kapitola

Babička měla syna a dvě dcery. Nejstarší dcera se provdala ve Vídni. Do Vídně šla také druhá dcera. Jediný syn žil se přiženil do městského domu. Babička proto zůstala v pohorské vesnici blízko slezských hranic sama se starou Bětkou. Babička se ale nikdy necítila osamělá, protože ji lidé měli velmi rádi a brali ji jako rodinu. Jednou jí přišel dopis od nejstarší dcery, že její manžel bude pracovat u jedné kněžny na jejím panství v Čechách, že se stěhují na toto panství, které leží blízko babiččiny vesnice, a že by si moc přáli, aby babička šla bydlet k nim. Babička chvíli váhala, protože svou vesničku měla ráda, ale nakonec šla. Přijel pro ni kočí, naložil její truhlu, kolovrat i košík s kuřátky a koťaty, a vydali se na cestu. Mezitím Proškovi čekali, až babička přijede, nejvíce se těšily děti, které babičku nikdy předtím neviděly. Když babička přijela, byly děti velmi překvapené a nemohly se na ni vynadívat. Babička je podarovala dary, které jim přivezla. Babičce se velmi líbil její zeť, jen ji mrzelo, že nemluví česky, protože ona němčinu už zapomněla. Pan Prošek ale česky rozuměl, jen neuměl mluvit. Babička byla také velmi překvapená, že její dcera Terezka má takové panské způsoby. Babička se necítila v tomto panském prostředí úplně dobře. Terezka ji ale pomohla, když jí poprosila, aby za ní zastávala funkci hospodyně, když ona bude na zámku. Babička byla ráda, že jim může pomoci. Babička se v domácnosti ujala pečení chleba, protože to měla ráda a věděla, že služka chlebu nežehná. I děti měly rády, když babička pekla chleba, protože vždy dostaly nějakou dobrůtku. Babička je i učila, co dělat s drobečky, kterých je škoda. Celkově je babička učila úctě k jídlu. Babičce se v dceřině domácnosti velmi nelíbil moderní nábytek, nesedala si ani na pohovku, která ji přišla nepohodlná a bála se jí. Nejlépe se babička cítila ve své světničce, kde měla nábytek, který se jí líbil a byl jí pohodlný, také si zařídila, aby nemusela topit v pokoji fosforem, ale s dětmi si vyráběla sirky, které znala a nebála se jich. Vnoučatům také ukázala, co měla ve své krásně malované truhle. Velmi se jím líbil stříbrný tolar, který měla zavěšený na řetízku s granáty. Tolar dostala babička od císaře Josefa.

2. Kapitola

Babička každý den chodívala spát v deset hodin a v létě vstávala ve čtyři a v zimě si o hodinku přispala. Vždy když vstala, nejprve se pomodlila a políbila křížek, který měla na růženci. Pak se ustrojila, předla a přitom si zpívala. Asi hodinu potom, co vstala, šla nakrmit zvířata. Babička všechna zvířata velmi milovala, ale uměla se na ně i rozzlobit. Takhle se jednou rozzlobila na psy: Sultána a Tyrla, kteří přes noc zakousli deset malých káčátek. Babička si hned běžela stěžovat panu Proškovi, kterého to pobavilo, ale psy potrestal. Psi pak již nikdy domácím zvířatům neublížili. Když babička nakrmila zvířata, chodila budit Barunku, Jeníka a Vilémka. Chlapcům pomáhala i s mytím, ale nepomáhala jim s oblékáním, protože se v moderním oblečení nevyznala a často nevěděla kam, která část oblečení patří. Když byly děti ustrojeny, tak se společně pomodlily a šly na snídani. Potom babička často předla, v létě sedávala venku na lavičce pod lípou a v zimě ve své sedničce u kolovrátku. Chodila také s dětmi na procházku, při které často sbíraly byliny a potom je sušily. Byliny také získávaly od báby kořenářky, která chodila z Krkonoš. Děti se vždy těšily, až bába přijde, protože jim pak vyprávěla o Ribrcoulovi. Babička s dětmi také sedávala u potoku, kde si děti máchaly nohy a posílaly větvičky po vodě. Když někdy trhaly květiny, chodila k nim Viktorka a nosila jim také květiny. Viktorka byla bláznivá, s nikým nemluvila, chodila v otrhaném oblečení, žila v jeskyni v lese a ve dne v noci sedávala u splavu a zpívala. Děti měly o Viktorku starost, chtěly, aby žila s nimi a přály si, aby i Viktorce patřila krásná jasná hvězda.

3. Kapitola

Dům Proškových nebyl velký, ale byl velmi hezký. Před domem byla zahrádka, dům měl dvůr, uprostřed něhož rostla lípa a pod ní stávala lavička. Kolem domu vedly dvě cesty. Jedna cesta vedla k sušírně, kde se na podzim sušívalo ovoce a ořechy, na tyto dobroty často tajně chodívali oba kluci. Vždy byli překvapení, jak to babička poznala. Kolem jejich domu často chodíval myslivec, kterého vždy babička zvala na návštěvu. Myslivec, i když měl práci, šel a někdy se u nich zapomněl. Kolem Starého Bělidla chodíval také mlynář, který si velmi rád tropil z dětí legraci. Další, kdo chodil kolem domu, byl panský hlídač, kterého se ale nejprve děti bály, protože jim služka Bětka řekla, že nosí v pytli neposlušné děti. Babička ale Bětce vyhubovala. Děti i tak neměly o hlídači dobré mínění, protože věděly, že krade. Z domu také někdy zahlédly kněžnu, které jezdila na koni po okolí. Večer za babičkou a dětmi chodila na návštěvu Kristla, dcera hospodských. Kristla byla velmi krásná.

Babička raději odcházela z domu, když měla přijít na návštěvu paní správcová, protože ji neměla ráda. Paní správcová byla namyšlená a pohrdala dobrotou babičky. Při první návštěvě jí totiž babička nabídla chléb a sůl, což vzbudilo u paní správcové pohrdání.

Jednou za rok se také na Starém bělidle objevil i kupec Vlach, od kterého paní Prošková mnoho kupovala. Babička v domě ráda vítala i olejkáře, dráteníka a žida. Do domu nepustila jen cikány, o které se sice postarala, dala jim najíst, ale hned je zase vyprovodila.

Velmi ráda měla ale celá rodina myslivce Beyera z Krkonoš. Ten měl velice rád Jeníka, kterého ostatní považovali za Lucipera. On by ho rád vzal k sobě do hor jako myslivce. Rád a hezky vyprávěl o životě myslivce v horách.

4. Kapitola

Každou neděli se babička vystrojila a vydala se do kostela na mši. Ze mše se pak vracela s lidmi z okolí. Děti na ní čekávaly a chodily jí naproti. Ona jim vždy z kostela něco přinesla, například jablíčko. Dětem se velmi líbilo, jak to babičce v neděli velice sluší. Někdy po obědě si přisedla k Barunce a nechávala si vískat vlasy, občas u toho také usnula. Odpoledne vzala děti a šly společně do mlýna, kde jim mlynářka připravila hostinu. Děti si tam hrávaly s mlynářovic Mančinkou a s dětmi Kudrnů. Kudrnovi byli chudou rodinou, ale dobře živenou, protože se nebáli jíst vrány, kočky a veverky. Mnoho lidí včetně paní mlynářové se jich proto štítilo. Zároveň ale také se paní mlynářová nebála tyto děti nakrmit. Jednou u nich kočku ochutnala i Mančinka, která si ale myslela, že je to zajíček. V létě si děti spolu hrály za stodolou, v zimě si hrály na peci. Někdy si hrály na rodinu a na školu. Při jedné návštěvě jim tam babička vyprávěla, jak dostala tolar od císaře Josefa. To se takhle vydala se svou kmotrou k Novému Plesu, aby tam prodaly vlněné houně, které vyrobily. Potkaly pána, který se rozhlížel po kraji dalekohledem. Tehdy velmi mladá babička se do toho dalekohledu směla i podívat. Když se neznámý muž dozvěděl, že se obě každý den modlí za císaře a jeho matku, dal babičce tolar a koupil od nich houni za vysokou cenu. Také jim prozradil, že to on je císař. Tento příběh se všem velmi líbil. Večer se pak babička vydávala k hospodě, kde byla zábava. Ráda pozorovala Kristlu, která se chlapcům velmi líbila.

5. Kapitola

Jednou za dva – tři týdny se babička s dětmi vydávala na návštěvu k rodině myslivce. Jednou se cestou zastavily pod zbořeninou rýznburského hradu a děti babičku zavedly do altánku, kde někdy sedávalo panstvo a snídalo. Odtud pozorovaly krajinu a Jan vzpomínal na příběh o ovčákovi Ctiborovi, který kradl v lese, vytrhl jedli i s kořeny. Viděl ho pán a odpustil mu to, protože ovčák nezapíral. Dokonce mu dal jídlo pro jeho rodinu a vzal ho jednou na turnaj do Prahy, kde Ctibor bojoval a také zvítězil. Babička zase dětem vyprávěla příběh o kostelíčku na Boušíně. Kdysi se Turýnským narodila holčička, která byla hluchá i němá. Tato holčička se jednou sama vypravila podívat na beránky, ale ztratila se v lese a nemohla najít cestu zpět, bála se a měla hlad a žízeň. V tom se najednou ocitla u studánky a začala se modlit. Holčička najednou začala slyšet zvuk zvonečků. Zvonily zvonečky oveček, které se blížily ke studánce i s pastevcem. Dívka ovčáka oslovila. Ovčák dovedl děvče k rodičům, kteří byli šťastní, že jejich dcera mluví a slyší a z vděčnosti postavili u studánky tento kostelík. Děti poslouchaly příběh, který jim babička vyprávěla, a spatřily, že se k zřícenině blíží kněžna na koni. Děti i babička se s kněžnou pozdravily. Babička kněžně nabídla jahody a u toho kněžně vyprávěla, že ona sama jahody nejí od okamžiku, kdy jí zemřelo dítě. Kněžna se jí ptala, proč tomu tak je. Babička ji vyprávěla, že v nebi chodí Panna Marie a rozdává ovoce malým dětem, žádné ale ovoce nedostanou ty děti, jejichž matky je jedí. Když to kněžna slyšela, svou jahodu odložila. Přijala ale jahody jako dárek a pozvala babičku i s dětmi druhý den na zámek. Kněžna odjela a děti se velmi těšily na zítřejší návštěvu. Děti s babičkou pokračovaly v cestě k myslivně. Děti si šly hrát se dvěma syny myslivcovými. Hospodyně zatím připravila hostinu. Babička jim vyprávěla, že se potkaly s kněžnou. Myslivec babičce říkal, že kněžnu lituje, protože má kolem sebe mnoho lidí, kteří jí lžou. Myslivec vyprávěl příběh o Viktorce.

6. Kapitola

Viktorka pocházela z rodiny sedláka z Žernova. Bývala to velmi krásná a pracovitá dívka. Mnoho mládenců si ji chtělo vzít, ona ale žádného nechtěla. Za Viktorkou ale začal chodit jeden myslivec. Byl všude, kde ona. V kostele, na louce, ve vesnici. Měl černé oči, které Viktorku neustále pronásledovaly. Kvůli jeho očím mu lidé říkali černý myslivec. Viktorka si stěžovala dívkám, že všude za ní chodí, dívky si myslely, že jí to nevadí, že kdyby jí to vadilo, tak mu to jistě dávno řekla. Viktorka jim prozradila, že mu to již vzkázala po jeho příteli, ale on jí odpověděl, že si může chodit, kam bude chtít. Viktorka se rozhodla, že si vezme prvního muže, který jí bude chtít, jen aby zmizela z vesnice. O ruku jí přišel požádat muž jménem Tondy Šíma. Viktorka se sňatkem okamžitě souhlasila, což přišlo rodičům divné, když do té doby všechny muže odmítala. Matka se jí tedy zeptala, čím to je a Viktorka se jí svěřila se svým strachem z černého myslivce. Matka jí proto vzala ke kovářce, která měla zkušenosti s různými uhranutími. Kovářka jí pochválila, že s ním nikdy nemluvila a dala jí škapulíř, který měla neustále nosit na krku a neměla se s myslivcem vůbec bavit. Svatba Viktorky a Tondy byla domluvená za tři neděle. Viktorka byla veselejší, ale někdy ji stále trápil strach z toho, že ji myslivec pozoruje. Jednou se ale vydala na louku na jetelinu, ale poranila se, čeledín jí tam našel s nohou ošetřenou. Kovářka se pak od Viktorky dozvěděla, že ji pomohl myslivec, který jí nohu ovázal a vyznal jí lásku. Když se dozvěděl, že se před ním chtěla chránit škapulířem, tak jí ho vzal. Kovářka tušila, že to nevěstí nic dobrého. Viktorka zůstávala ve své komůrce a ležela celé dny jako zabitá. Mezitím myslivci dostali rozkaz odchodu. Večer se Viktorka od sestry dozvěděla, že myslivci odtáhli a že jí černý myslivec vzkazuje, že se ještě uvidí. Ráno nebyla Viktorka doma. Utekla za myslivcem. Přes rok Viktorku ve vesnici nikdo neviděl. Po roce jí ale spatřili ovčáci, jak se potuluje u lesa. Zjevně byla těhotná, s nikým nepromluvila, lidí se stranila. Našla si úkryt v jeskyni. Rodiče i sestra se jí snažili dostat domů. Jednou večer vzala Viktorka své dítě ke splavu a hodila ho do vody. Od té doby každý večer a noc zpívala u splavu ukolébavku. Tonda si nakonec vzal Viktorčinu sestru. V den svatby se ve dvoře domu objevila Viktorka a rozhodila tam květiny. Viktorka se do rodného domu vrátila jen jednou, a to když jí umíral otec. Mařenka jí tam přivedla. Viktorka vložila svému nemocnému otci do rukou petrklíč a ten umíral šťastný, že Viktorku ještě vidí. Viktorka pak utekla. Patnáct let žila sama v lese. Před lidmi většinou utíkala, s nikým nepromluvila, jen jednou napadla německého písaře ze zámku a pokousala ho. Ze spárů Viktorky ho dostali dva pacholci, písař pak z Čech zmizel, ale nikdo jeho odchodu nelitoval.

Myslivec dovypravoval a babička s dětmi se vypravila zpět domů.

7. Kapitola

Druhý den se babička s dětmi chystala na zámek. Matka dětem před cestou přikazovala, aby se chovaly slušně. Překvapilo ji, že babička s sebou nese plachetku, přestože neprší. Babička nechtěla jít s prázdnýma rukama. Cestou potkaly dětí Kudrnů, které jim záviděly, že jdou do zámku. Babiččina vnoučata jim slíbila, že jim něco ze zámku přinesou a budou jim vyprávět. Všichni, koho cestou k zámku potkali, je mile zdravili. Jiná atmosféra byla ale na zámku, tam se lidé chovali namyšleně, a když už se rozhodli babičku pozdravit, tak zdravili v cizích jazycích, ve kterých babička neuměla odpovědět. U bran zámku je vyzvedl pan Prošek a dovedl je do zámku a nechal je paní kněžně u komorníka Leopolda ohlásit. Leopold se netvářil nadšeně a nechal je čekat, protože nevěřil, že by je kněžna opravdu přijala. Kněžně je přijala ve svém překrásném kabinetě v světlozelené barvě. Babička i děti se kněžně poklonily. Kněžna nabídla babičce, aby se posadila, ta se ale bála, aby se s ní sedátko nepropadlo, přesto se ale posadila. Kněžna si povídala s dětmi, když vstoupila komtesa Hortensie, která byla kněžninou schovankou. Hortensie dala dětem, babičce i kněžně jednu z růží, které natrhala. Hortensie pak děti odvedla, aby jim ukázala zámek. Kněžna mezitím přikázala Leopoldovi, aby nechal přichystat snídani. Kněžna pak ukazovala babičce svou rodinu na obrazech, babička jí vyprávěla o jejím setkání s císařem Josefem a přiznala, že i znala pruského krále, protože její manžel Jiří sloužil v pruské armádě. Babička kněžně vyprávěla, jak byla se svým mužem v Kladsku, když byl ve válce, jak byl zraněn a od tohoto zranění zemřel, jak tam zůstala sama se třemi dětmi a pomohl jí manželův nejlepší přítel. Nakonec se rozhodla, že se vrátí radši do Čech, než by tam zůstala a dala děti do výchovy. S dětmi šla sama a bylo to velmi těžké, často neměly co jíst, ale vždy se našli dobří lidé, kteří jim pomohli. Když už přišla domů, popadl ji strach, jak ji přijmou její rodiče. Ti ji nejprve nepoznali, ale pak byli šťastní, že se jim vrátila i s dětmi, i když Jiřího litovali. Kněžně také vyprávěla o svých dětech. Jak se její syn Kašpar učil na tkalce a pak se vydal do světa, nakonec se usadil v Dobrušce. Děvčata se věnovala domácím pracím, aby mohly jít do pořádné služby. Terezka pak šla k sestřenici pracovat do Vídně. O Terezu se sestřenice Dorota starala jako matka. Pomohla jí i se svatbou. Na místo Terezy šla pak k Dorotě mladší Johanka, která se tam má velmi dobře. Babička také vyprávěla, jak jí zemřeli rodiče šest týdnů po sobě, ani smrt je nerozdělila.

Kněžna pak odvedla babičku do salónu, kde byly i děti s Hortensií. Babička snídani odmítla, protože byla zvyklá snídat polévku. Hortensie jim dala peníze pro Kudrnovy děti. I kněžna jim chtěla pomoci, babička jí ale poradila, aby spíše dala Kudrnovi práci. Ta slíbila, že z něj udělá poklasného, protože to se může procházet po polích i se svým flašinetem. Kněžna babičce řekla, že jí pro příště může říct kdykoli, cokoli, vždy ji ráda vyslechne. Když babička s dětmi odešla, kněžna se za nimi dívala a prohlásila na babiččinu adresu: „Šťastná to žena!“

8. Kapitola

Na louce si hrála Adélka s bratry. Jan a Vilém pozorovali mravence, Adélka si zase hrála s beruškou. Přijela k nim Hortensie a chlapcům vyprávěla o mravencích. Ti ji poslouchali a mezitím přišla babička s Barunkou a nesly různé kvítí a koření. Hortensie se divila, k čemu to nesou, jestli tu nemají lékárnu. Babička jí vysvětlila, že lékárna je daleko a někdy je takové léčení drahé, ona o bylinkách něco ví a některé léky si umí sama vyrobit. Lidé z okolí si pak pro ně chodí. Barunka Hortensii také prozradila, že květiny nesou na věnce na oslavu Božího těla, protože Barunka a Mančinka půjdou za družičky stejně jako Helena a Adéla a kluci za sedláčky. I Hortensie půjde na procesí. Hortensie vzpomínala na život v Itálii, teď již neměla žádné příbuzné. V Itálii jí zůstala přítelkyně Giovanna, po které se jí stýskalo. Byla ale kněžně vděčná, že ji přijala a velmi ji za to milovala. Hortensie děti s babičkou doprovodila kousek cesty a děti se mohly vystřídat v jízdě na jejím koni. Druhý den bylo krásně a děti se chystaly na procesí. Došli všichni do města, kde šli do kostela. Děti nedávaly úplně pozor, všímaly si i kněžny a Hortensie, které seděly nad lidmi. Potom následoval průvod, všude se to hemžilo nádhernými kroji. Babička s dětmi se chystala domů, rodiče tam hodlali zůstat na oběd. Babička nabídla Kristle, aby jela s nimi. Ta se ohlížela po jednom mladíkovi i on se na ni díval. Tento mladík Jakub Míla se k nim přidal na cestu, z čehož měla Kristla radost. Cestou si v kočáře povídali. Například o Taliánovi, který Kristlu pronásledoval, Mílu to zlobilo. Když dojeli domů, tak babička doma pověsila čerstvé věnečky.

9. Kapitola

Ve svatojánský předvečer se na Starém Bělidle konaly přípravy na oslavy svátků pana Proška. Všude se uklízelo a peklo. Vše se chystalo dlouho do večera. Babička ještě v noci kontrolovala, že všude pozhasínaly oheň a že nic nehrozí. Radši se šla podívat i do pece na stráni. V sadě viděla, jak se na stráni mihla bílá postava a poznala, že je to Kristla, která jistě uvila svatojánský věneček, aby zjistila, kdo bude její milý. Babička u toho zavzpomínala, jak sama kdysi vila věneček a spatřila pak tvář svého manžela. Druhý den byli rodiče v kostele, a děti na ně čekaly. Věnec, přání a dary byly přichystané doma na oslavy. Přišla i Kristla, která malému Janovi donesla holoubátka jako dárek. Kristla babičce u toho vyprávěla, jak se zase u nich v hospodě objevil Talián, který jí nadbíhal, ale že přišel i Míla se svými přáteli a dělali si z Taliána legraci, až Talián naštvaně odešel. Talián pak u ní večer zaťukal na okénko, na pomoc jí přišel Míla s přáteli. Míla totiž šel za Kristlou a viděl Taliána, jak se blíží k jejímu okénku. Namazali mu nohy kolomazí a přivázali ho k bidlu. Talián takhle sám musel dojít do zámku. Kristla se teď bála, aby se jim nepomstil tak, že by přemluvil rychtáře, aby musel Míla na vojnu, která trvala 14 let. Babička se snažila Kristlu utěšit. Přijeli rodiče a začali oslavy svátku. Přišel i myslivec a mlynář. Objevila se i kněžna s Hortenzií, které se neostýchaly usednout ke stejnému stolu s dalšími hosty. Malý Jan od nich dostal krásnou knihu se zvířaty. Kněžna si moc hezky povídala s myslivcem a shodli se, že by neměl trestat malé krádeže, které slouží k tomu, aby se lidem ulevilo v jejich bídě. Babička také kněžně řekla o Taliánovi, ta slíbila, že se o to postará. Všichni obdivovali, jak se babička baví s paní kněžnou. Oslavy trvaly do noci.

10. Kapitola

Přiblížila se doba pouti, i babička s panímámou, Kristlou, Mančinkou a Barunkou se na pouť vydaly. Cestou potkaly pastevce, který pozorováním brouků dokázal poznat, jestli bude pršet, nebo ne. Vůdce pouti Martinec rozhodl, že se vydají na cestu, nejprve se ale pomodlili, poté se pokropili svěcenou vodou, vzali kříž a rozloučili se s těmi, kteří s nimi neodcházeli. Cestou se zpívalo a rozjímalo. Barunka byla velmi zvědavá na okolí a snažila se babičky vyptávat, ale babička jí odmítala při pouti odpovídat, měla se raději modlit. Děvčata se ale raději věnovala lesním jahodám. Večer došli poutníci do Svatoňovic. Nejprve šli ke studánce, která byla u kostela, u té se pomodlili a napili se vody. Poté se lidé rozešli k noclehu. Babička a panímáma spaly u paní správcové, kterou znaly z mládí. Kristla s Ančou spaly u jedné vdovy, Kristla doufala, že druhý den se k nim přidá i Míla s Tomešem, který měl rád Anču, a chystali svatbu. Anča si přála, aby se Míla vyslovil a aby Kristla se vdávala ve stejný den jako ona. Druhý den u kostela opravdu čekal Míla i Tomeš. Po kostele se všichni šli vykoupat a poté si kupovali poutí, mnoho z nich kupovalo poutí i pro své známé. Babička velmi litovala paní Fouskovou, která si přála klokočový růženec, ale neměla na něj dost peněz. Babička se tajně domluvila s jedním prodejcem a zbytek za paní Fouskovou doplatila. Barunka si toho ale všimla. Kristla si koupila obroučku s hořícími srdci, Míla si také koupil obroučku, ale se dvěma složenýma rukama. Poutníci se pak rozloučili se svými hostiteli a vydali se domů. Cestou si děvčata všimla, že chlapci opravují velký hrob s devíti křížky. Anče jim vyprávěla, že se kdysi měl panoš Heřman oženit. V den svatby ho jeho matka přemlouvala, aby ke své milé nejezdil, že se něco špatného stane. On ale vyrazil, a když jeli na svatbu, tak je přepadl druhý nápadník dívky se svými kamarády. Začali se bít a Heřman byl zabit, když to dívka viděla, tak si do srdce vrazila nůž. Svatebčani pak zabili i Heřmanova soka, zahynulo při tom právě devět lidí. Stará Fousková na to ale Anče řekla, že to bylo trochu jinak. Prý byl Heřman zabit na cestě k nevěstě spolu s jeho mládek a starosvatem. Nevěsta mezitím na něj čekala, a když slyšela zvonit umíráček, tak chtěla vědět, kdo zemřel. Zjistila, že Heřman a u jeho těla si pak probodla srdce. Ženy se shodly na tom, že je těžko někdo může rozsoudit, který příběh je pravdivý. Míla jen pravil, že byl přece jen Heřman šťastnější, než jeho sok, protože on věděl, že ho jeho vyvolená miluje. Děvčata pak na kříže pověsily věnce a pomodlily se. Nedaleko Žernova na ně čekali jejich sousedé. Po modlení v kostele, poděkovali jejich vůdci, postavili kříž do kapličky a rozešli se do svých domovů. Když se loučila Anča s Kristlou, všimla si, že má Kristla jiný prstýnek, než si koupila. Míla to vysvětlil. Kristla mu dala srdce a on jí ruku. I Proškovi čekali na své poutníky.

11. Kapitola

Na podzim odjela kněžna s Hortensií a panem Proškem do Vídně. U Prošků tak zavládl stesk po otci. I v okol domu zavládlo smutno a ticho. Stráně žloutly, a i Viktorka již byla zdálky vidět, když scházela z vrchu. Děti i babička velmi vzpomínaly i na paní kněžnu a Hortensii. Někdy se procházely s babičkou po okolí, jednou se babičky Barunka zeptala, jestli ve Vartě sedí Sibyla na mramorovém koni. Babička řekla, že ano, že podle pověsti, až se celá do země propadne, tak bude v zemi zle. Barunka se bála představy, že by opravdu česká země byla roznesena na kopytech. Babička je těšila, že lidé budou svou zemi bránit, jako by děti bránily svou matku.

O svátku Všech svatých šla babička jako obvykle do kostela a děti na ní čekaly, věděly, že jim donese svíčky a půjdou obětovat za duše. Vždy svíčky přilepily po stole a při každém pronesly jméno toho, za koho obětovaly. Poslední svíčky byly bezejména za ty, na něž nikdo nepamatuje. Týden po Dušičkách začal padat sníh. Děti se ze sněhu velmi radovaly. Měly také rády přástvy, při nichž se dračky scházely, draly peří a povídaly si, také dětem vyprávěly příběhy o strašidlech, drábech a různých nadpřirozených bytostech.

Ze zimních trhů dostala Adélka dřevěnou desku, na níž byla abeceda a velmi se těšila, až jí bude učit učitel.

Dětem se také velmi líbilo, když babička snesla z půdy kolovrat. Vždy, když předla, vyprávěla dětem pohádky a veselé písně. Jejich matku to ale velmi netěšilo, raději četla knihy ze zámecké knihovny. Děti a ostatní matčiny příběhy zajímaly jen, když vyprávěla o vídeňském životě.

Někdy se děti z babičky snažily dostat pohádku dříve, než se přadleny sešly, ale babička se nikdy nenechala umluvit. Na Staré bělidlo tak přicházely přást Krisla, Cilka Kudrnovic, Bětčiny a Voršiny známé, panímámá s Mančinkou, paní myslivcová, někdy i Anča.

Před vánočními svátky se střídalo povídání pohádek s porovnáváním receptů na vánočky a s popisováním různých vánočních zvyků. Děti se totiž velmi těšily jak na vánočky, tak na pouštění svíček a na koledu.

12. Kapitola

Na Starém bělidle, ale i v myslivně a ve mlýně bylo zvykem, že když někdo přišel, tak dostal najíst a napít dosyta. Na Vánoce k Proškovým přijel babiččin syn Kašpar a synovec z Olešnice. Babička byla velmi šťastná. Dětem se strýček velmi líbil, obzvlášť když jim babička řekla, že vypadá jako jejich dědeček. Nemohly se na něj vynadívat. Kašpar i synovec se k dětem chovali velmi mile. Na Štědrý den byl každý v hospodářství podělen, i dobytek a drůbež. Část z večeře byla také hozena do potoku a zahrabána v sadu. Drobky se pak hodily do ohně, aby oheň neškodil. Bětka pak třásla bezem, aby věděla, kde je její milý. Ve světnici mezitím děvčata slévaly vosk a děti pouštěly svíčky v ořechových skořápkách. Mamince se to příliš nelíbilo, mezitím odkrajovala Janovi a Barunce jablíčka, u žádného z nich nebyla čistá hvězdička, nikdo z nich nebude úplně šťastný. Jablíčko ale přálo štěstí Adélce a Vilémovi. Děti se těšily na dárky od Jezulátka.

Na Štěpána šli chlapci na koledu do myslivny a do mlýna. Na Tři krále pak zas přišel pan učitel koledovat a psát tři krále na dveře. Po Třech králích se na „dlouhou noc“ sešli na Starém bělidle přátelé a bavili se a tančili. Po dlouhé noci zase přišli hody, zabíjačky, oslavy na počest svaté Doroty, kdy některé děti chodily po vesnici a v domech hrály představení z života svaté Doroty. Dětem Proškových se to velmi líbilo, jen maminka nemohla pochopit, že se jim taková hloupost mohla líbit.

Poté děti s maminkou jely do města na masopust, babička nechtěla jet. Děti jí pak vyprávěly, koho tam viděly. Poslední den masopustu byl průvod v maskách, v čele průvodu šel Masopust ověšený hrachem, každá hospodyně si kousek utrhla a dala ho husám do hnízd, aby se jim dobře sedělo.

Po masopustu začaly přípravy na Velikonoce. Babička vyprávěla dětem o Kristovi a postní neděli oblékla smutkový oděv. Přešly sváteční neděle Černá, Družebná, Kýchavná. Smrtnou neděli děti vynášely smrt. Děvčata oblékly slaměný došek Mařenu a pak jí hodily do potoka. Na Květnou neděli Barunka natrhala kočičky. Na Škaredou středu babička vynesla kolovrat na půdu, protože se blížilo teplo. Na zelený čtvrtek děti věděly, že budou snídat jidášky s medem. Med měly od pana otce. Na Velký pátek vzbudila babička z dětí jen Barunku a spolu s ní a Bětkou a Voršou se modlily podle zvyku. Spatřily Viktorku, která měla v ruce petrklíč. Barunka jí o něj poprosila a Viktorka jí ho dala. Odpoledne šla babička s dětmi k božímu hrobu. Babička v tento den držela přísný půst.

Na Bílou sobotu se v celém stavení uklízelo, vařilo a peklo. Večer šly Barunka, babička a matka na vzkříšení do chrámu. Na boží hod vzala babička do kostela ke svěcení jídlo, které pak doma jedli. Drůbež i dobytek pak dostaly také svůj díl jídla. V pondělí ženy čekala klasická koleda, kdy muži chodili a ženy řádně vymrskali. Dostali za to vajíčko a jablko.

13. Kapitola

Pomalu nastalo jaro a lidé začali pracovat na polích, začali se také objevovat hadi, ale jak babička říkala dětem, do svatého Jiří nebyli jedovatí. Chlapci učili malou Adélku otloukat vrbové píšťalky, té se to ale nedařilo. Rodině přišel dopis od tatínka, že přijede za 40 dní, Vilém se rozhodl, že udělá čtyřicet čárek na dveře a vždy ráno jednu smaže.

Mlynář si všiml, že stoupá voda, jak tál sníh. Bylo jasné, že to může být velmi zlé, ve vodě se začaly objevovat kry a voda stále stoupala. Mlynářští chodili neustále vodu strážit. Věděli, že voda pak s sebou bere vše, co jí stojí v cestě. Věděla to i babička, která nařídila, aby se věci odklidily do vrchního patra, drůbež se odstěhovala n stráň, kráva se dala k myslivcovým. K nim také šly děti s maminkou. Babička se rozhodla zůstat v domě. S ní tam zůstala Vorša a psi. Vody stále přibývalo a babička se musela přestěhovat do vrchního patra. Míla s Kudrnou šli k babičce, aby ve stavení nezůstala bez muže, ale babička poslala Kudrnu domů, když má doma děti, aby se mu něco nestalo. Ráno bylo celé údolí zatopené vodou. Naštěstí to stavení vydrželo a voda začala opadat.

Děti se těšily, že se jim pomalu tatínek vrátí, věděly, že nejprve k nim přijde pan Beyer a že budou čarodějnice a děti půjdou do školy. Také šly všechny kromě Adélky, které zůstala s babičkou. Babička je šla vyprovodit, večer na ně pak s Adélkou u cesty čekala. U cesty viděla čekat mlynářovi na Mančinku. Mlynářovi jí vyprávěli, jaké má teď Míla trápení, protože se bojí, že bude muset na vojnu. Správcova dcera se totiž na něj stále zlobí kvůli Taliánovi a rychtářovic dcera si Mílu chtěla vzít za muže, ale on jí odmítl. Bál se, že teď se mu pomstí. Děti přišly a vyprávěly, jaké to je ve škole, že se z Jana stal dohlížitel, ale sám tropí lumpárny, když to pan učitel nevidí. Stejně jako většina školáků. Také je příliš nebavila němčina. Děti se babičce svěřovaly s jejich lumpárnami, ale věděly, že jejich maminka by pro ně takové pochopení neměla.

14. Kapitola

Po prvním máji neměly děti ve čtvrtek školu a pomáhaly babičce v zahrádce. Potom se dozvěděly, že přišel dopis od tatínka, že nebude moct přijet, protože Hortensie onemocněla, a tak zůstávají ve Vídni. Děti i maminka plakaly. Také velmi litovaly Hortensii. Babička se snažila Terezku rozveselit, a tak jí posílala po návštěvách, aby přišla na jiné myšlenky. Věděla, že má Terezka manžela ráda a že se bez něj trápí. Na zahrádku za babičkou a Barunkou přišla Kristla a byla velmi uplakaná, že si je jistá, že Mílu odvedou. Babička se jí snažila utěšit, že jistě ho otec vyplatí. Kristla ale říkala, že Mílův otec již nemá peníze a že její otec jí na to peníze nedá. Navíc pokud Mílu odvedou, tak ji jistě budou nutit, aby se vdala za jiného, ale ona jiného nechce. Babička pak poslala Barunku za dětmi a vyprávěla Kristle, jak to bylo s ní a jejím manželem, když byla mladá. S Jiřím se znali od dětství, protože vyrůstali v sousedních chalupách, Jiří se měl ale stát knězem, jak si jeho matka přála, a tak na to studoval. Stal se ale tkadlcem, jak si přál jeho strýc a pak šel do světa. Když se vrátil, zakoukali se do sebe. Jenže v té době babičce nadbíhal jeden důstojník. Jiří se vrátil zrovna nešťastně, když muže brali k odvodům, a tak se musel u matky schovávat, aby ho neodvedli. Jednou ale večer slyšel, jak si důstojník počkal na babičku a zasáhl. Důstojník se mu chtěl pomstít, a tak Jiří utekl do Kladska, kde se měli sejít o pouti. Tam se také sešli a babička zjistila, že se mezitím z něj stal voják. Jednou šel s nejlepším přítelem do hospody, opili se a ráno zjistili, že se upsali, že narukují do pruské armády. Jiří babičku prosil, aby s ním zůstala a vzala si ho. Ta souhlasila. Pak se s jeho strýcem vydala domů, aby to vysvětlila rodičům. Ti neměli velkou radost. Babička se pak vrátila za Jiřím. Když babička dovyprávěla, přišel za nimi Míla, že je voják a musí za tři dny narukovat.

15. Kapitola

Když šla jednou babička opět dětem naproti ze školy, nesla jim šťastnou novinu, že přijel na návštěvu pan Beyer a s ním jeho syn. Kluci se šťastně hnali domů, i pan Beyer je rád viděl. Děti velmi zaujal chlapec, kterého pan Beyer nazýval Orel. Orel byl zhruba ve věku Barunky. Dětí se vyptával, jak se jim líbí ve škole a jestli by Jan raději nešel k němu do lesa. Orel se jde dětem pochlubit s ručnicí a Jan se mu na oplátku chlubí knihou, kterou dostal od Hortensie. Pan Beyer se velmi těší, až k němu půjde Jan, ale Jana trochu mrzí, že tam nebude v tu dobu Orel, protože ten půjde zase k jejich myslivci, aby poznal trochu lehčí práci. Pan Beyer ho utěšuje, že má ještě dva mládence a dceru Mařenku. Paní Prošková všem oznamuje, že je Hortensii lépe a že brzy přijedou, kněžna se s Hortensií zdrží ale jen 14 dní, pak pojedou do Itálie. Všichni jsou rádi, že je Hortensii lépe. Na návštěvu přišel i myslivec. Ten vyprávěl, jak za ním přišel správce pro dříví. Myslivec mu dal ťafku za chudáka Mílu. Babička panu Beyerovi vyprávěla, oc se Mílovi stalo. Děti se vrátily a Orlík říkal, že viděl Viktorku. Pan Beyer se velmi divil, že ještě žije. Pan myslivec mu říkal, že jí kolikrát vídá a že již neumí představit, že by jí nepotkával, protože mu k tomuto místu patří. Pan Beyer ho chápe, i on má místa a věci v lese, které rád navštěvuje. Myslivec k tomu přidává příhodu, jak pokáceli krásnou břízu, jemu jí bylo velmi líto, měl pocit, že k němu mluví a prosí ho, aby jí zachránil. Beyer zase vzpomíná, jak jednou špatně střelil srnu a ta byla zraněná, a tak musel k ní a nožem ji zabít. Velmi litoval, že jí způsobil takovou bolest. Od té doby nerad střílí srnky, vždy před sebou vidí její oči. Pak pokračoval příběhem o popravě dvou mužů. Jeden byl ve tváři krasavec a zabil svého nejlepšího přítele. Druhý byl velmi ošklivý a zabil ženu, která ho trápila. Všichni velmi litovali popravy krasavce. Beyer šel do vězení za tím ošklivým, protože pocházeli ze stejné krajiny. Ten byl moc rád, že za ním někdo přišel a ruku mu podal. Řekl Beyerovi, že kdyby se k němu někdo choval předtím tak hezky jako on, tak by nezabil.

Maminka rozhodla, že děti nemusí druhý den do školy, aby si užili návštěvu. Druhý den po snídani šli chlapci s Beyerem do myslivny a babička s Barunkou a Adelkou do hospody rozloučit se s Mílou. Hospoda byla plná lidí. Krista velmi trpěla, že se musí s Mílou rozloučit. Babička se s Mílou loučila se slovy, že jejich loučení snad nebude na dlouho. Tak dala milencům naději. Odpoledne se i Beyer s Orlíkem loučili. Paní Prošková jim dala jídlo na cestu, chlapci dali Orlovi něco na památku, barunka mu dala pásku okolo klobouku. Adélka mu na radu babičky dala růžičku, co dostala od Hortensie. Pan Beyer říkal, jestli to není škoda, že ji jistě ztratí v lesích. Orel ale řekl, že se o ní bude starat a nosit jen ve svátek. Nikdo tenkrát netušil, že jednou si Orlík Adélku vezme.

16. Kapitola

Bylo krásné léto a na zámku se vše chystalo na příjezd hraběnky. Paní Prošková na úklid pomáhala dohlížet. Mnozí se na příjezd hraběnky těšili, ale někteří, kteří v době její nepřítomnosti byli pyšní, začali se chovat mileji. Babička se za kněžnu modlila každý den, sama její příjezd s napětím očekávala a nejen kvůli příjezdu jejího zetě. Na začátku srpna, když začínaly žně, tak kněžna přijela. Dcera správce byla velmi zklamaná, protože Talián s ní nepřijel. Babička byla jen smutná, že s Janem nepřijela Johanka, která v dopise slibovala, že tak učiní, aby babičce představila muže (Chorvata), kterého si chce vzít. Prošek ale babičce dal od ní dopis o tom, že je strýc nemocný a ona nemůže Dorotu nechat na práci samotnou, také že po svatbě jak to bude možné, tak přijede s ním do Čech. Její ženich se jmenuje Jura. Pan Prošek babičku ujistil, že je Jura dobrý člověk a kovář. Děti se těšily, že s nimi tatínek zůstane celou zimu a bude je vozit na saních. Děti tatínkovi vyprávěly, co je nového. Na návštěvu přišli i myslivcovi, kteří se vyptávali na zdraví Hortensie. Podle tatínka byla Hortensie zdravá, ale velmi ze změnila, vypadá smutně a nešťastně. Kněžna se rozhodla, že ji provdá za syna jejich přátel, který je velmi hodný. Pan Prošek velmi litoval Mílu a Kristlu, sám vzpomínal, že byl na vojně jen 14 dní, pak ho vyplatili a on je za to rád, ale že kdyby šlo o rodinu, tak by šel i bojovat. Přivítat se přišla i Kristla, potom také babičce přečetla dopis od Míly, jak na ní myslí, že se mu stýská a neustále musí myslet na ta slova, která mu řekla babička, jestli Kristla neví, jak to babička myslela, že se snad zase brzy uvidí. Babička jí ale svůj plán neprozradila.

Začala se ale častěji vyptávat pana Proška, jak kněžna tráví svůj volný čas. To Proška překvapilo, protože babička nikdy nebyla na zámek tak zvědavá. Za několik dní odjela rodina Proškových do města a doma zůstala jen babička, aby hlídala dům. V tom viděla Hortensii, jak se k ní blíží. Hortensie se divila, že je babička sama, ta jí prozradila, že se rodina vydala do města, aby si užila otce. Hortensie se cítila vinna, že kvůli její nemoci byl pan Prošek tak dlouho od dětí. Babička jí utěšovala, že si to Bůh přál. Babička viděla, že Hortensie je smutná, a tak se jí ptala, co jí je. Hortensie jí ale příčinu svého trápení neprozradila. Hortensie se vyptávala, co je nového a prozradila, že kněžna jela do myslivny a že se zde sejdou, protože Hortensie chtěla malovat. Babička Hortensii donesla chléb, med, máslo a smetánku. Obě spolu poseděly pod lípou a Hortensie babičce ukazovala, co nakreslila. Kreslila místní okolí, nakreslila i Viktorku. Hortensii zajímalo, jestli opravdu nejde Viktorce nějak pomoci. Babička jí řekla, že ne a že je to tak lepší. Babičkasi také všimla obrázku moc hezkého muže. Hortensie jí prozradila, že je to její učitel malování a začervenala se u toho, takže babička poznala, co Hortensii vlastně trápí. Hortensie poprosila babičku, jestli by jí mohla namalovat, aby obrázek děti měly na památku. Babička se styděla, nakonec ale souhlasila pod podmínkou, že děti obrázek nedostanou, dokud neumře. Přišla kněžna a babička u ní prosila o pomoc pro Mílu a Kristlu. Kněžna slíbila, že se o něco pokusí. Také dovolila babičce, aby přišla do zámku a Hortensie jí mohla malovat a ona sama předá obrázek babiččině rodině po její smrti.

17. Kapitola

Druhý den ráno bylo všem jasné podle dusna, že přijde bouře. Bouřka také přišla a pan Prošek viděl Viktorku stát pod stromem, volal na ní, aby se schovala. Ona toho ale nedbala. Celá rodina byla doma během té bouřky. Všichni se báli. Najednou blesk udeřil přímo nad jejich domem, naštěstí se domu nic nestalo. Druhý den viděli, že blesk narazil do staré hrušky, která měla větve nad domem. Babička se pak vydala do zámku, kde byla přivedena přímo ke kněžně, která s ní potřebovala mluvit. Zeptala se babičky, jak myslela tu narážku, že se Hortensii udělá lépe až přijde do Itálie a uvidí, co má její srdce rádo. Babička jí tedy prozradila, že si všimla, že Hortensie si nechce vzít hraběte, ale že má rada učitele malování. Kněžna byla překvapená, protože Hortensie o něm nikdy nemluvila. Kněžna byla ráda, že jí to babička prozradila, přeje si jen štěstí Hortensie. Babička se pak vydala domů, kde se dozvěděla, že Viktorku zasáhl blesk, když stála pod stromy u její jeskyně. Myslivec jí našel a donesl jí do myslivny, kde ji připrav k pohřbu.

Druhý den babička šla s dětmi do zámku a když vyprávěly kněžně a Hortensii o smrti Viktorky, kterou měly rády, tak Hortensie slíbila, že jim a myslivcovým Viktorku namaluje. Potom začala Hortensie malovat děti. Ty se na své obrázky těšily. Babička to s radostí sledovala a krotila neposednost dětí, u toho si všímala, že vypadá Hortensie šťastnější, také se sem tam zadívala na babičku, líbala ji na čelo, hladila vlasy, dokonce i ruku jí políbila, věděla, že to babička jí zajistila její štěstí.

Potom se šla celá rodina kromě paní Proškové rozloučit s Viktorkou. Kterou myslivec nechal pochovat u kostela, který turynský pán nechal postavit za uzdravení své němé dcery. Myslivec ještě k jejímu hrobu zasadil jedli, protože je Viktorka měla ráda.

18. Kapitola

Z podobizen dětí měla celá rodina radost. Protože kněžna s Hortensií se chystaly do Itálie, určil pan správce termín dožínek na konec pšeničných žní. Kristla jako nejkrásnější dívka z okolí měla paní hraběnce předávat věnec. Vše se na tuto slávu chystalo, Kristla byla velmi nervózní. Při oslavách se všichni bavili, ženci vyvolávali paní, aby dlouho byla živa a zdráva. Za to jim paní kněžna děkovala, nejvíce děkovala Kristle za věnec hezké přání. Také řekla Kristle, že si všimla, že všichni jsou v páru, jen ona je sama, a proto jí obstarala tanečníka. V tom ze salónu vyšel Míla v selském oblečení. Kristla byla šťastná. Kněžna nechtěla, aby jí děkovali, a tak zašla raději do salónu. Všichni koukali, kde se tam Míla vzal, ten rozdal mezi všechny měšec, který mu pro ně dala Hortensie. Oba velmi děkovali babičce, protože věděli, že je to její práce. Kristla babičce také žertem hrozila, protože babička věděla, že byl Míla schován u Václava, aby o něm nevěděla. Všichni tančili a bavili se. Babička byla ráda, že se vše podařilo, jak si přála. I přes to, že psaníčkům příliš nevěřila, požádala Barunku, aby s ní napsala dopis Johance. V něm jí psala, jak se zdravotně cítí, že doufá, že u Dorotky jsou už všichni zdraví, že má Johanka její svolení k sňatku, že je ráda, že má někoho ráda a že věří, že je Jura hodný člověk.

Několik dní před svatou Kateřinou se konala svatba Míly a Kristly. Babička jim byla za starosvatou. Svatba byla krásná s mnoha zvyky, ženich musel svou nevěstu poznat, s pláčem nevěsty, s tlampačem, se zkouškou zvědavosti nevěsty i s přípravou na svatební noc. Oslavy se konaly několik dní.

Vše dobře dopadlo. Babička si Staré bělidlo velmi oblíbila, stejně jako svojí pohorskou vesnici. Cítila se zde šťastná a doma. Vnoučata jí pomalu vyrostly. Také kněžna se po dvou letech na panství vrátila, ale se smutnou zprávou, že Hortensie zemřela, ale zanechala po sobě krásného chlapečka, kterého teď kněžna vychovává. Lidé ani neviděli, jak babička stárne a jak se její zdravotní stav horší. I paměť jí opouštěla. Přesto se všichni rádi do Starého bělidla vraceli. I Barunka přijela, aby se rozloučila s babičkou. Když babička zemřela, Barunka jí zatlačila oči, Kristla otevřela okno, aby duše mohla odletět, Vorša běžela na přání babičky k úlům zvěstovat včeličkám, že babička zemřela. Všem bylo smtno. Třetí den se konal pohřební průvod, kterého se zúčastnili lidé i z okolí. Tento průvod pozorovala kněžna z okna a pronesla smutným hlasem: „Šťastná to žena!“

Zdroj: Babička

Autoři obsahu

Mgr. Jitka Konášová

Mgr. Světluše Vinšová


ČeskýPřehled

O nás

Kontakt

Ochrana osobních údajů a cookies

 SiteMAP