Někdo rozlišuje ondatru od nutrie podle ocasu, ale pro mnohé z nás to nebude to nejlepší vodítko, protože ocas těchto dvou druhů se zas tak moc neliší. Ondatra jej má v průřezu spíše oválný, po stranách mírně zploštělý a nutrie spíše kulatý. Nejmarkantnější rozdíl mezi těmito hlodavci je asi v jejich celkové velikosti. Ondatra dorůstá maximálně do 1,5 kg, takže vypadá trochu jako větší potkan, kdežto nutrie je pořádný hlodavec, který může vážit 6–12 kg.
Nutrie má vpředu dva hlodáky oranžové barvy, ocas kulatý a kratší, než je tělo samotné. Oproti tomu ondatra tyto zuby nemá barevné, ocas je lehce zploštělý a jeho délka bývá delší než tělo samotné.
V diskuzi BETONOVÁ SMĚS NA VENKOVNÍ POUŽITÍ POMĚR PÍSEK CEMENT se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Jiří hauer.
potřeboval jsem poradit jaký beton mám namíchat na část základu z tvárnic jako věnec.Tvárnice jsou staré se dvěma dutinami.Věnec bude jen na jedné ze čtyř stran v rozměrech 150 x 100 x 3500 šířka výška délka. Tvárnice jsou do výšky 1m a na betonový pás bude postavena zeď z porobetonu do výšky cca 2m. Vše bude čelit vlivúm počasí ze západu.Jsem ve věku 74 l a nevím zda vám dotaz dorazí. Pokud se to povede budu rád a předem děkuji. S pozdravem Hauer Jiří
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Antonín.
K přípravě betonu použijte Portlandský cement CEM I 42,5 R, říční písek frakce 0,5 až 3 mm, kamenivo frakce 10 až 20 mm, plastifikátor od firmy Den Braven a provzdušňovač. Beton připravte smícháním dvou dílů kameniva, dvou dílů písku a jednoho a půl dílu cementu. Přidáním plastifikátoru se sníží množství potřebné vody, proto ji přidávejte pomalu a jen tak, aby směs byla vlhká. Když bude směs přemokřená, tak to bude mít negativní dopad na výslednou pevnost a životnost betonu. Když to přeženete s vodou, tak jednoduše přidejte všechny ostatní přísady v uvedeném poměru. Beton připravte v míchačce a nechte míchat alespoň 15 minut, aby se uplatnil provzdušňovač, který ochrání beton před mrazem. Takový beton pak vydrží být pevný i více než sto let.
Ondatra pižmová žije v současné době téměř ve všech vodách střední a východní Evropy, vyskytuje se také v některých oblastech Skandinávie a západní Evropy. Svým rozšířením zasahuje až daleko na Sibiř. Ondatra pižmová pochází ze Severní Ameriky. Zdomácněla v oblastech bývalého Sovětského svazu a v Evropě.
Hlava s tělem měří u ondatry 26 až 40 cm, ocas je ze stran poněkud zploštělý, dlouhý 20 až 27 cm a poměrně silný. Ondatra váží 1 až 2 kg. Srst má tmavohnědou, na spodní straně těla poněkud světlejší. Některé chlupy jsou silnější až štětinovité, a proto pokryv těla působí jakoby zježeným dojmem. Mezi prsty zadních nohou jsou krátké plovací blány. Celá vrchní část těla ondatry při plavání zpravidla vyčnívá z vody, přičemž se ocas hadovitě pohybuje ze strany na stranu. Na zemi působí ondatra pižmová nemotorně, používá však velmi šikovně přední tlapy pro přidržování potravy. Velikostí těla převyšuje všechny ostatní druhy hrabošů, lze si ji ale někdy splést s mladou nutrií anebo s mladým bobrem. Bobři však mají široký plochý ocas a nutrie má ocas silný a na průřezu kulatý.
Ondatru pižmovou, vysoce ceněnou jako kožešinové zvíře, vysadil v roce 1905 v Čechách kníže Colloredo-Mansfeld na svém panství v Dobříši, přibližně 40 km od Prahy. Zvířata si rychle zvykla a začala se rozmnožovat takovým tempem, že už v roce 1915 pronikla do Bavorska, v roce 1917 do Saska a v roce 1927 se objevila ve Virtembersku. Ve stejnou dobu se ondatry rozšířily podél Dunaje daleko za Vídeň a pronikly rychle jak směrem na Balkán, tak i na severozápad. Přes okamžitá opatření k omezení jejich počtu, jakými byla povinnost okamžitého hlášení výskytu ondater a vypsání prémií za jejich odchyt, se nepodařilo jejich šíření zabránit. Lokální akce, které měly místa vyčistit od ondater, měly pouze krátkodobý účinek a nebylo možné je neustále opakovat. Později bylo i na různých vhodných místech na území tehdejšího Sovětského svazu vysazeno na 80 000 těchto zvířat za účelem zvýšení množství zpracovávaných kožešin. Tak se ondatra pižmová rozšířila i na Sibiři a ve Střední Asii, kde rozlohou svého výskytu daleko převyšuje obývané oblasti v Evropě. Ondatra pižmová tam nebyla považována za škodnou, protože řeky v Sovětském svazu nebyly většinou regulovány, a proto nemohly vzniknout ani žádné škody na přehradách a hrázích. Naproti tomu ve střední a západní Evropě, kde byly téměř všechny střední a větší vodní toky už dávno regulovány a eventuálně dokonce převedeny do umělých řečišť, vznikaly značné problémy. Ty se však nepodařilo vyřešit ani tím nejintenzivnějším lovením ondater. Naopak se zdá, že čím více se zintenzivňoval jejich lov, tím rychleji se šířily.
Kožešina ondatry byla velmi ceněnná a proto byla vyhledávána pro lov.
Dnes už si bez těchto hlodavců naši přírodu neumíme ani představit. Na některých místech se ondatry staly důležitým zdrojem potravy pro nyní už velmi vzácnou vydru. Ve své severoamerické vlastí není ondatra pižmová považována za škůdce. Její tak úspěšné rozšíření v Evropě je často zdůvodňováno tím, že na evropském kontinentě chybí její přirození nepřátelé. To však určitě není nejpodstatnější, protože k rozšíření ondatry došlo i v rozsáhlých oblastech Sibiře, ve kterých potenciální nepřátelé ondatry žijí, a to ještě rychleji než v Evropě. Na Sibiři se celkem početně vyskytují vydry a norci, kteří jsou v severoamerické vlasti ondatry jejími hlavními nepřáteli. Tito přirození nepřátelé však nanejvýš stavy ondater regulují, nemohou je zcela zdecimovat. Ondatra nalezla v Evropě a severní Asii volný prostor, v němž nemá žádné konkurenty. Volbou potravy jsou jí nejbližší druhy hryzec vodní a bobr evropský. Hryzec je však menší, bobr naopak podstatně větší, a navíc se v zimě specializuje na kůru stromů.
Ondatra v Evropě předvedla, co se stane, jestliže je do cizího ekosystému zasazeno zvíře, které je schopné rychle se rozmnožovat a které zde nemá žádné potravní konkurenty. Dnes, devadesát let po prvním vypuštění do volné přírody, se stavy ondater v Evropě stabilizovaly a zvířata se přizpůsobila novým podmínkám tak dobře, že nelze počítat s jejich opětovným vyhubením.
Ondatra je aktivní ve dne i v noci, je-li však vystavena systematickému pronásledování, omezuje svoji aktivitu pouze na noční dobu. Nezimuje, ale v chladném ročním období se uchyluje na delší dobu do nory. Nory zakládá v křoví na břehu vodních toků, a to v podobě dlouhých chodeb, které ústí do prostorných hnízd. V případě hrází to vede k jejich poškozování. Vstupní chodby vyúsťují pod vodou, takže není snadné tyto nory objevit, jestliže je břeh strmý a voda dostatečně hluboká. Jestliže je břeh pozvolný, jako je tomu například na okrajích jezer a rybníků, budují ondatry „hrady“, které někdy dosahují značných rozměrů – mohou být až tři čtvrtě metru vysoké a průměr jejich základny může mít až jeden metr. Tyto hrady jsou však vždy postaveny z rákosí a jiných vodních či bažinatých rostlin, nikdy ne ze silných větví, jako je tomu v případě bobřích hradů. Materiál na stavbu hradů dopravují tak, že jej uchopí do zubů a doplavou s ním na místo stavby. V některých rybnících mohou hrady stát těsně vedle sebe a působit dojmem volných kolonií. Ondatry nevytvářejí žádné velké rodinné svazy jako bobři, protože ve srovnání s nimi daleko rychleji dospívají.
Ondatra je sice převážně býložravec, ale nepohrdne ani menším přilepšením v podobě živočišné stravy. Od jara do pozdního podzimu představují nejdůležitější součást potravy vodní rostliny a rostliny vyskytující se na březích rybníků, jako je rákosí, orobinec a jiné.
V zimních měsících je rostlinné potravy stále méně, někdy dokonce zcela chybí, protože mělké vody zamrzají. Ondatry se pak potápějí a požírají kořínky a oddenky rákosí a puškvorce, které obsahují hodně škrobu a jiných zásobních látek. V některých oblastech se však musejí přeorientovat na živočišnou potravu v podobě raků a škeblí. Zejména velká škeble rybničná a velevrub malířský hrají rozhodující roli pro překlenutí zimního období.
Od dubna do října může ondatra několikrát za rok po čtyřtýdenní březosti vrhnout 5–9 mláďat. Mláďata sají mateřské mléko tři týdny a ve třech až pěti měsících života jsou už sama schopna rozmnožování. Mláďata po dospění musí v důsledku výrazné teritoriality starších jedinců odejít a hledat si nové revíry.
Ondatra pižmová je i dnes ještě většinou považována za nevítaného vetřelce, kterého je třeba potírat. Mnohé námitky proti jejímu rozšíření se však při věcném prozkoumání ukazují buď jako neudržitelné, anebo jako silně přehnané. Někdy je ondatra pižmová nazývána také jako ondatraříční, což je špatné pojmenování, protože takovýto druh ze zoologického pohledu neexistuje, říční je pouze nutrie.
Ondatra není v našich podmínkách nikterak legislativně chráněná.
Nutrie říční bývá často zaměňována s ondatrou pižmovou, jisté rozdíly je ale možné vypozorovat. Nutrie má vpředu dva hlodáky oranžové barvy, ocas kulatý a kratší, než je tělo samotné. Oproti tomu ondatra tyto zuby nemá barevné, ocas je lehce zploštělý (neplést s bobrem, který má ploutev) a jeho délka bývá delší než tělo samotné.
Komáři patří mezi dvoukřídlý hmyz. Vyskytuje se jich zhruba asi 2 000 druhů. Jejich larvy se vyvíjejí ve vodě slané, sladké nebo brakické (ta vzniká smícháním vody mořské a říční), kam je komáři kladou. Na českém území žije až 50 druhů z 6 rodů. Můžeme je najít nejčastěji u řek. Do lidských obydlí zalétá komár pisklavý. Komáři se živí nektarem, ale jsou schopni hematofágie, což znamená, že se živí i krví. Samička vstříkne do kůže své sliny, které omezují srážlivost krve. Jednou z nejvýznamnějších nemocí je malárie. Tu nejčastěji přenášejí zimničky z rodu Plasmodium.
Nutrie pochází původně z jižní poloviny Jižní Ameriky, kvůli kožešině a masu je chována téměř na všech kontinentech, v mnoha zemích však nutrie z kožešinových chovů unikly a založily divoké populace. V současné době divoce žijící nutrie obývají kromě Antarktidy a Austrálie všechny kontinenty. Přesné údaje o aktuálním rozšíření snad ani neexistují. Téměř všude je nutrie považována za nežádoucí invazivní druh (ačkoli se ji podařilo někde vymýtit). Jediné, co její stavy jakž takž redukuje, jsou kruté zimy.
Nutrie, zvaná též vodní krysa, řekomyš nebo z angličtiny koypu, je velký hlodavec, který vypadá jako kříženec obří krysy a bobra. Je to výborný plavec – má na nohou plovací blány a nozdry posunuty nahoru a dopředu. Má nápadně oranžové hlodáky a dlouhý, téměř lysý ocas. Původní přírodní barva je tmavě hnědá, ale vyšlechtěno bylo mnoho dalších variant (bílá, zlatá, moravská stříbrná, černá, greenland, safírová, pastelová, perlová nebo vícebarevná přeštická nutrie). Nutrie se dožívají až 6 let, obvykle však jen 3 roky.
Délka těla je 40–70 cm + 30–45 cm ocas, váha obvykle 4–6 kg, ale dobře živený samec může mít i 10 kg (v zajetí i 12 kg). Zajímavostí je, že ocas nutrie se po úmrtí po několika hodinách samovolně oddělí od těla.
Invazivní populace nutrií se zvětšuje nebo zmenšuje podle počasí – je-li příliš krutá zima, nutrie trpí omrzlinami a hynou, je-li však zima mírná, nutrie se množí a zvětšují svůj areál rozšíření směrem k severu.
V přírodě nutrie žijí v sociálních polygamních skupinách, jimž vládne alfa samice, jen v době říje se vedení dočasně ujímá alfa samec. Mladé samice ve skupině zůstávají, zatímco samci jsou vyhnáni. Vyhrabávají v břehu až 15 m dlouhé chodby. Nejaktivnější jsou za šera, přičemž se obvykle nevzdalují od své nory dále než 150–200 m, podstatnou část dne tráví ve vodě.
Jako typičtí hlodavci jsou nutrie velmi plodné. Pohlavní dospělosti mohou dosáhnout samci již ve 4 měsících, samice dokonce ve třech, většinou je to déle (někdy až v 9 měsících). Mláďata se rodí v průběhu celého roku. Samice je březí asi 130 dní a znovu zabřeznout může ihned po porodu. Jedna samice může mít do roka třeba 15 mláďat, ovšem ty se ještě týž rok množí a množit se můžou i jejich potomci a potomci potomků. Je to taková pyramida, že z jedné samice mohou být stovky mláďat ročně. Teoreticky se mohou množit až 4 generace nutrií v tomtéž roce, ve skutečnosti však mnohem více, jelikož tento příklad je počítaný od matky, přičemž se ale stále množí i její rodiče a několik generací prarodičů.
Samice mívá obvykle 5–6 potomků v každém vrhu (někdy jen jedno, jindy ale třeba 13). Mláďata se rodí dobře vyvinutá, osrstěná a vidící. Během několika hodin již začínají žrát. Samice je sice kojí 5–6 týdnů, ale jsou schopna přežít bez kojení již od 5 dnů. Potravu tvoří kořeny, byliny, vodní vegetace, v zajetí pak zelená píce (v zimě seno), vařené brambory, krmná řepa, mrkev, jadrné krmivo, šrot.
Nutrie přenáší nemoci a samy jsou často nemocné. Jsou hostiteli pro nematodální parazity, hlístice, které napadají člověka. Jde zejména o hádě střevní (strongyloides myopotami). Nutrie jsou mimořádně náchylné k chorobám žaludku a zažívacího traktu, jejich potrava musí být kvalitní a čerstvá. Chovatelé vědí, že i při nejlepší péči musí počítat s úhynem okolo 20 %. Zatuchlé, namrzlé nebo lehce zapařené krmení vyvolá nadýmání a záněty. Nebezpečné jsou také jedovaté byliny jako ocún, blín, pryšec a sasanka.
Nutrie říční se také díky mírné zimě rozšířily téměř na všechny pražské vodní plochy. Nutrie v Praze se objevují na Vltavě, v jejím povodí, po celé délce Rokytky, u Botiče, na Hamerském rybníce nebo nově na Hostivařské přehradě. Ve všech místech škodí nejen navrtáváním břehů při budování svých obydlí, ale i ničením vegetace.
Maso nutrie je chuťově velmi podobné králičímu masu.
Okrasné rostliny můžeme pěstovat jak ve volné půdě, tak i v truhlících (kontejnerech). Okrasné rostliny rozdělujeme na keře, stromy jehličnaté a listnaté, květiny.
Jestliže vysazujeme běžné druhy bez zvláštních nároků na pH půdy, je většinou zbytečné přidávat speciální substrát. Pro azalky, rododendrony, vřesy a ostatní druhy vyžadující kyselou reakci použijeme substrát pro azalky a rododendrony nebo smícháme dobře propustnou zem, říční písek a rašelinu v poměru 1 : 1 : 1. Většina vřesovištních rostlin koření poměrně mělce, proto stačí substrát upravit do hloubky přibližně 35 cm. Některé dřeviny (například jedle, borovice, japonské javory), většinou nesnáší těžké, špatně propustné půdy. U nich tedy dbáme na dobrý odvod vody.
Platí nepsané pravidlo, že poměr vysazovaných jehličnanů a listnáčů by měl činit 1 : 3. Častou námitkou proč sázet jen jehličnany, je padající listí u listnatých dřevin a zimní období, kdy stálezelené jehličnany vypadají lépe. Zahrada vysazovaná pouze z neopadavých rostlin však vypadá jednotvárně a smutně (výjimkou mohou být specializované výsadby sbírkového charakteru, většinou sestavené z jedné čeledi, popřípadě rodu). Naopak smíšená výsadba zahradu oživí, každé roční období pak má své kouzlo. Mnoho dřevin kvete i v zimě, suchý list, na kterém je jinovatka nebo sníh, má rovněž neopakovatelnou krásu.
Muchničky jsou zástupci dvoukřídlého hmyzu, mají tmavou barvy a mohou dorůstat až do délky 5 mm. Krev sají pouze samičky a jejich bodnutí může vyvolat alergickou reakci. V některých případech může dojít i k otravě krve slinami. Při rozškrábání hrozí infekce, místní záněty a špatné hojení rány. Muchničky útočí ve dne, bodnutí je bolestivé, silně svědí a vzácností nejsou silné alergické reakce.
Muchničky mají poměrně velkou hruď. Larvy se vyvíjejí ve vodě. V některých letech, například po povodních, mají ideální podmínky k vývoji a také toho patřičně využijí. Po vylíhnutí jsou jich potom desetitisíce a začínají napadat savce.
Štípnutí muchničkou může být velmi bolestivé a svědivé – víc než od komára. Krev z ranky může vytékat ještě chvíli po kousnutí muchničkou a svědivost a otok mohou být patrné ještě několik dní po kousnutí.
Larvy muchniček jsou velmi citlivé na čistotu vody, ve které se vyvíjejí – čím čistější vodní zdroj, tím lépe. Svým vývojem jsou vázány na prudce tekoucí vody. Samičky lepí svá vajíčka pod vodní hladinou na kameny i rostliny, kde se larvy po vylíhnutí drží přísavnou destičkou a jemnými vlákny.
V některých částech světa jsou muchničky přenašeči závažných chorob. V Africe nebo Latinské Americe může být muchnička přenašečem vlasovce Onchocerca volvulus, který způsobuje u některých lidí „říční slepotu“ (trvalé oslepnutí). Jsou dokonce popsány případy, kdy zvířata uhynula po útoku muchniček v důsledku alergické reakce na stovky štípanců a následné udušení.
Podle Wikipedie je Ivermektin, někdy nazývaný také invermektin, širokospektrální antiparazitikum používané v humánní i veterinární medicíně proti parazitickým hlísticím a některým ektoparazitům, jako jsou vši, střečci či zákožky. Z chemického hlediska patří mezi makrocyklické laktony.
Původně se věřilo, že ivermektin působí inhibici nervových impulzů u hlístic a hmyzu pouze uvolňováním γ-aminomáselné kyseliny, která se následně váže na její receptor komplexu chloridového kanálu postsynaptických neuronálních membrán. To způsobuje zvýšený průnik chloridových iontů, které silně polarizují tyto neuronální membrány, čímž snižují přenos nervových vzruchů. Novější teorie popisuje vztah mezi ivermektinem a glutamát-chloridovými kanály. Ivermektiny se váží na glutamát-chloridové kanály na postsynaptických membránách v nervových a svalových buňkách a způsobují nadměrný přísun chloridových iontů, který má za následek paralýzu a následnou smrt parazita. Tyto glutamát-chloridové receptory jsou pouze u hmyzu a hlístic. Ivermektiny proto působí selektivně jen na tyto dvě skupiny organismů.
Látku poprvé izoloval v roce 1975 William C. Campbell, biochemik z firmy Merck & Co., ze směsi skupiny látek odvozených od avermektinů, objevených ve vzorcích půdy odebraných na jednom golfovém hřišti pracovníky japonského výzkumného ústavu Kitasato. Extrakt z tohoto vzorku se projevil jako velmi účinný proti mnoha různým zvířecím vnějším i vnitřním parazitům (endoparazitům a ektoparazitům). Při dalším zkoumání se jako nejúčinnější projevil právě derivát ivermektin, odvozený od mateřské látky této skupiny organických látek, avermektinu. V roce 1978 dr. Campbell testoval tuto látku s úspěchem na koních jako léčebný prostředek proti mikroskopickému parazitu Onchocerca cervicalis. Protože si uvědomoval, že tento parazit je příbuzný původci onchocerciázy (říční slepoty), začala firma Merck na jeho podnět zkoumat možnost použití ivermektinu i v humánní medicíně. Jakmile byla prokázána neškodnost této látky pro člověka, začala v roce 1982 firma Merck ve spolupráci se Světovou zdravotnickou organizací (WHO) rozsáhlé testování ivermektinu na lidech, které se ukázalo jako velice úspěšné. Protože říční slepotou trpí především obyvatelé velmi chudých zemí v rovníkové Africe, vedení firmy Merck se v roce 1987 rozhodlo věnovat ivermektin všem potřebným v této oblasti zdarma po neomezeně dlouhou dobu. Distribuce ivermektinu probíhala ve spolupráci s WHO. Aby nedocházelo ke kupčení s tímto lékem, byla zřízena speciální komise (Mectizan Expert Committee) dohlížející na jeho distribuci. Později se do této práce zapojilo též Carterovo středisko v Atlantě, které založilo pro potřeby tohoto programu zvláštní fond. Během prvních 16 let (1987 až 2003) činnosti programu bylo ošetřeno přes 200 milionů osob ve 33 zemích. V důsledku toho bylo možno znovu osídlit a zemědělsky využívat přibližně 25 milionů hektarů velmi úrodné orné půdy, která byla pro zdravotní rizika dříve opuštěna, ale nyní je opět schopna uživit přes 17 milionů lidí. Případ ivermektinu se stal příkladem pro jiné farmaceutické koncerny k poskytování vlastních vybraných produktů zdarma nebo za velmi výhodných podmínek zemím třetího světa.
V roce 2015 byli za objev ivermektinu oceněni Nobelovou cenou za fyziologii a lékařství irský biochemik William C. Campbell a japonský biochemik Satoši Ómura.
Ivermektin patří mezi širokospektrá antiparizitika, neboť působí proti řadě hlístic, hmyzu a roztočům. Ivermektin se používá k léčbě parazitárních onemocnění lidí a zvířat, a to ve formě perorální (pasty, tablety), injekční nebo spot-on (u zvířat). U lidí je asi nejznámější použití ivermektinu v léčbě říční slepoty či elefantiázy. Naopak není účinný proti motolicím a tasemnicím.
U lidí se používá na:
filárie: Onchocerca volvulus a další druhy rodu Onchocerca, Loa loa, Wuchereria bancrofti, Brugia malayi, Brugia timori
tenkohlavce: Trichuris trichiura
škrkavky: Ascaris lumbricoides
měchovce: Necator americanus, Ancylostoma duodenale, Ancylostoma brasiliensis, Ancylostoma caninum
háďátka: Strongyloides stercoralis
vši: Pediculus capitis
roztoče: Sarcoptes scabiei
Do budoucna se zvažuje i použití ivermektinu v boji proti malárii. Ivermektin však nepůsobí proti samotnému původci malárie (Plasmodium), nýbrž proti přenašeči – komárům rodu Anopheles. Ivermektin je distribuován do krve člověka, kde může být přítomen i několik dní. Samičky komárů po napití krve člověka ihned hynou. Použití ivermektinu u lidí tak nechrání před samotnou malárii, hubí však její přenašeče. Tato metoda by mohla být použita cíleně v komunitách s vysokým výskytem malárie vedle běžného použití insekticidů.
U zvířat
U zvířat je ivermektin dostupný pro celou řadu domácích, ale i volně žijících zvířat. Je indikován při parazitózách způsobených škrkavkami, měchovci, filáriemi, tenkohlavci, trichostrongylidy, plicnivkami, strongylidy a dalšími hlísticemi. Terapeuticky se používá též proti vším, všenkám a larvám některých much. Naopak nepůsobí nebo je málo účinný proti některým roztočům, blechám, komárům a klíšťatům.
Růžicovky jsou lopatkovité, brvité, na okrajích špičaté, tmavě zelené až modravé. Barevnost celé rostliny je dána podle slunečního záření od žlutozelené po zelenou. Dá se pěstovat na okenním parapetu i na okrasném záhonu či skalce. Může dorůst až do úctyhodné výšky 1 m, obvykle se však její výška pohybuje kolem 50 cm. Vyhovuje jí polostín.
Výsev Aeonia ciliatum provádíme v březnu. Připravíme si mělčí misky (jsou vhodnější než hluboké květináče, i později, když rostlina povyroste, je vhodné ji kvůli stabilitě nechat v nižších miskách) se směsí substrátu pro výsev sukulentů nebo obecně pro výsev rostlin a například říčního písku či antuky. Tuto směs je vhodné předem sterilovat v mikrovlnné troubě. Poté do ní vložíme semínka Aeonia a umístíme misku na slunný parapet v bytě. Můžeme přiklopit stříškou vyrobenou z rozříznuté PET lahve, nebo můžeme použít ke klíčení miniskleník. Zálivku provádíme převařenou vlažnou vodou.
Jestliže Aeonia pěstujeme jako pokojové rostliny, je vhodné je umístit na slunné stanoviště, jižní stranu bytu, za okno. V teplých letních měsících je trochu odkloňte, aby na ně nešlo přímé polední slunce. Můžou být tak v polostínu. Ideální teplota pro pěstování je kolem 20 °C. Rostlinu zalévejte opatrně do misky nebo do květináče, ne však přímo na rostlinu, aby se voda nedostala do středu růžice, která by mohla začít zahnívat.
Aeonium je vhodné na jaře přesadit. Zvolte stabilní květináč, nebo misku. Používejte substrát pro sukulenty a kaktusy. Pokud si budete míchat substrát sami, přimíchejte do zeminy říční písek. Půda tak bude lehčí, propustnější. Nezapomeňte na drenážní vrstvu na dně květináče. Použijte keramzit nebo oblázky. Po přesazení Aeonium minimálně 2 týdny nezalévejte. Rostlině se musí po přesazení zahojit ranky, které vznikly na kořenech při manipulaci. Hlídejte, aby se na rostlině nevyskytly plísně. Přes léto dopřejte rostlině pobyt na čerstvém vzduchu. V zimním období prospívá Aeoniím teplota kolem 10–15 °C. Stejně tak jako u kaktusů omezte zálivku na minimum, aby nedocházelo k uhnívání kořenů.
Při nadměrném suchu se může stát, že se začnou svrašťovat listy, pokud to na své rostlině zpozorujete, dopřejte jí během vegetace více vody. Aeonia ocení suchý vzduch. Během vegetační sezóny je můžete občas přihnojit hnojivem pro kaktusy a sukulenty, není to však nezbytné. Aeoniím velmi prospěje letní pobyt na čerstvém vzduchu či ve skleníku.
Vlasovci (filárie) jsou parazité obratlovců vyjma ryb. Žijí v tkáních, lymfatickém a krevním oběhu nebo tělních dutinách. K přenosu na svého hostitele využívají hmyz. Přenášeny jsou infekční larvy zvané mikrofilárie, které cirkulují krevním oběhem nebo migrují kůží hostitele po celém těle a stávají se snadno dostupnými krevsajícím přenašečům. Vyskytují se v tropických a subtropických oblastech. Některé druhy jsou významnými parazity zvířat i lidí. Takovým druhem je i vlasovec mízní (Wuchereria bancrofti), který napadá člověka a některé další primáty. Rozšířen je v tropických oblastech Afriky, Jižní Ameriky a Asie, s ohnisky výskytu i v Egyptě. Dospělci se vyskytují v lymfatickém řečišti, kde rodí larvy mikrofilárie, které se z lymfy dostávají do periferní krve. Během dne se zdržují v cévách plic. Jejich množství v krvi začíná stoupat v nočních hodinách, kdy se objevuje více přenašečů, kterými jsou různí komáři rodů Culex, Aedes, Anopheles a Mansonia. V oblastech, kde jsou přenašeči aktivní po celý den, jsou mikrofilárie vyplavovány do periferní krve i během dne. Počáteční stadium nákazy doprovází záchvaty horečky, třesavka a bolest hlavy a končetin. V chronické fázi dochází k zadržování lymfy v periferních částech těla a ke ztluštění a zhrubnutí kůže a rozvíjí se takzvaná elefantiáza („sloní noha“). Dochází k obrovskému zvětšení periferních částí, zejména dolních a horních končetin, penisu, prsů. Podobné onemocnění (včetně elefantiáz), ale s mírnějším průběhem způsobují v jižní a jihovýchodní Asii další druhy filárií, například Brugia malayi a Brugia timori. Loa loa neboli vlasovec oční je filárie vyskytující se u člověka a u některých dalších primátů v západní tropické Africe. Přenašeči jsou ovádi rodu Chrysops. Dospělci žijí v podkožním vazivu nebo ve spojivkovém vaku. Rodí mikrofilárie, které se dostávají do periferní krve, kde jsou nasávány přenašeči. Při výskytu v podkoží je přítomnost parazita provázena zánětlivými a bolestivými otoky (takzvané „kalabarské otoky“), které se mohou stěhovat. Oční forma s výskytem parazita pod spojivkou se projevuje pocity tlaku, pálením, záněty spojivek a poruchami vidění. Vlasovec kožní (Onchocerca volvulus) je nebezpečný parazit lidí a dalších primátů vyskytující se v tropické Africe a Střední a Jižní Americe. Nakaženo je přibližně 18 milionů osob. Přenašeči jsou muchničky rodu Simulium. Vývoj je vázán na prudce tekoucí řeky. Dospělí parazité jsou lokalizováni v podkožních nodulech (onchocerkomách), které vypadají jako kožní boule. Mikrofilárie se dostávají do okolní tkáně, někdy i do oka, kde vážně poškozují rohovku a sítnici. Neléčené onemocnění končí ztrátou zraku (takzvaná říční slepota).
Dalšími parazity, kteří mohou způsobovat filariózy, jsou vlasovci rodu Mansonella. Mansonella ozzardi je druhem napadajícím člověka i další primáty. Vyskytuje se ve Střední a Jižní Americe. Parazituje v tělních dutinách a podkožní tukové tkáni. Jako přenašeči působí muchničky rodu Simulium a pakomáři rodu Culicoides. Stejné hostitele napadá i Mansonella perstans neboli vlasovec kampalský, který je rozšířen v rovníkové Africe a Střední a Jižní Americe. Žije ve vazivu dutiny hrudní a břišní. Přenos infekční larvy je zprostředkován pakomáry rodu Culicoides. V porovnání s infekcemi způsobenými výše jmenovanými parazity má onemocnění vyvolané filáriemi rodu Mansonella mírnější průběh. Zmíněné parazitární nákazy vyvolané vlasovci se vyskytují v tropických a subtropických oblastech a lidé se s nimi setkávají pouze při zahraničních cestách. V posledních letech se ale i v našich zeměpisných šířkách objevují onemocnění, která jsou vyvolána parazity napadajícími za normálních podmínek zvířata. Mezi ně patří například dirofilarióza. Nejbližším místem výskytu byla dříve jižní Evropa. Vlivem změn klimatických podmínek dochází k rozšíření nemoci do dalších oblastí. Nebezpečí představuje i mnohem častější cestování do zahraničí se psy. Původci dirofilariózy jsou dva: Dirofilaria immitis, která způsobuje srdeční dirofilariózu, a Dirofilaria repens, která způsobuje podkožní formu nemoci. Hostiteli jsou různé šelmy (pes, vlk, kočka), ale napadnout mohou i člověka. Parazit je přenášen různými druhy komárů. Dirofilaria immitis je až 30 cm dlouhá a u postižených psů, koček nebo i fretek parazituje v krevním řečišti (například v cévách plic a srdci). U lidí nakažených touto dirofilárií se rozvíjí těžké onemocnění plic, které je třeba chirurgicky řešit. Dirofilaria repens se vyskytuje u psů a je u nás častější než Dirofilaria immitis. U psů způsobuje různé kožní změny a svědění. Pokud onemocní člověk, tak se mu tvoří uzlíky v podkoží. U lidí je častý i výskyt parazita v oku – pod rohovkou nebo pod spojivkou. Je to nepříjemný a bolestivý stav, který musí řešit oftalmolog.
Kožní testy na parazity se již nepoužívají. Doporučení na vyšetření stolice na parazity vám může dát prakticky lékař, v případě neochoty se objednejte na infekčním oddělení.
