Mezi nejznámější druhy patří mahonie cesmínolistá (Mahonie aquifolium), dále z Číny pocházející mahonie Bealova (Mahonie bealei) s květy vonícími po konvalinkách, z Japonska je to mahonie japonská (Mahonie japonica), kvetoucí již koncem zimy a brzy na jaře, z amerických mahonií například mahonie pepřová (Mahonie piperiana) a mahonie plazivá (Mahonie repens). Kromě těchto druhů se pěstuje mnoho hybridů (zejména Mahonie japonica a Mahonie lomariifolia) a kultivarů.
V naší poradně s názvem JAK ZLIKVIDOVAT MAHON se k tomuto tématu vyjádřil uživatel MARIE.
porad te mi prosim jak zlikvidovat mnoholety mahon
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Zahradník.
Mahonie se může rozrůst do nekontrolovatelných objemů. Pro odstranění vzrostlé mahonie je potřeba ořezat všechny větve nad zemí a na jasně žluté uřezané výhony nastříkat přípravek Roundup. Pokud si na zahradě necháte nějakou rostlinu mahonie, tak čekejte, že se zase rozsemení, protože semena roznášejí ptáci svým trusem.
V naší poradně s názvem POSTUP PŘI POŽITÍ BOBULE MAHONU se k tomuto tématu vyjádřil uživatel Dagmar Jezdinská.
Potřebujeme radu, vnučka požila neznámé množství bobulí mahonu.
Svou reakci k tomuto příspěvku přidal uživatel Cempírek.
Není třeba se příliš obávat. Plody Mahónie cesmínolisté sice jsou ve větším množství jedovaté, ale až při počtu více jak 20 bobulí. Ovšem sníst takové množství letních bobulí z Mahónie není jednoduché, protože jsou velmi nechutné. Snesitelnou chuť získávají až po prvním přemrznutí, kdy rovněž ztrácí i svou jedovatost. V případě požití více než 20 bobulí Mahónie cesmínolisté se podává medicinální (živočišné) uhlí v jednorázovém množství 1 gram.
Řez v březnu: V tomto ročním období experti doporučují u mahonie pouze omezený řez. Můžete odstranit například odumřelé a mrazem zničené větve a jejich části.
Řez v červnu: Po odkvětu, v červnu, můžeme u mahonie provést omlazující řez. V tomto případě seříznete přibližně 1/3 větví, rovnoměrně rozdělených po celém keři, ve výšce 40–50 cm. Nejlépe těsně nad pupenem, který ukazuje směrem ven. V následujícím roce seříznete polovinu starších větví, které ještě zbyly z minulého roku. A v dalším roce pak seříznete zbývající část větví mahonie. Po třech letech jste tak keř mahonie krásně omladili.
Mahonie potřebují propustnou, na živiny bohatou a stále přiměřeně vlhkou půdu s neutrální reakcí.
Pokud je půda dostatečně výživná, hnojení není nutné, jinak hnojíme v sezóně asi jednou za tři týdny hnojivy určenými pro okrasné listnaté dřeviny.
Proti mrazu jsou mahony odolné, avšak vzhledem k tomu, že se jedná o stálezelené dřeviny, které vodu odpařují i v zimě, mnohdy přes zimu uschnou. Je proto vhodné je při oblevě zalít.
Mahonie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) má velmi hustě stavěné větve. U starých rostlin mohou narůst keře až do výšky okolo 2 metrů. Nejčastěji se však výška keřů pohybuje do 1 metru. Listy mahonie cesmínolisté jsou složené obvykle z 5 až 9 lístků. Většina keřů je má v průběhu zimy zbarvené do purpurova. Žluté květy, které se na keřích objevují už v dubnu, velmi silně voní. Jejich vůně přitahuje velké množství opylovačů. Plody uzrávají na podzim a na keřích zůstávají do konce podzimu. Tyto plody se dříve využívaly k barvení limonád, marmelád a vín. S cesmínolistou mahonií se setkáváme i v přírodě, běžně totiž zplaňuje, a to především v porostech suchomilných dřevin, objevit se však může i v lesních podrostech. Tento mahon je u nás považován za invazivní rostlinu. Není třeba se ale obávat, není příliš agresivní a vliv tohoto druhu na původní společenstva je minimální. V minulosti byla mahonie cesmínolistá využívána indiány jako léčivá rostlina. Zabírala při problémech dásní, účinkovala proti tuberkulóze anebo se používala jako tonikum, případně k čištění krve. Takže odpověď na otázku, zda je mahonie jedovatá, zní takto: plody (modré bobule) tohoto keře jsou na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté.
Mahonie se využívají k výsadbě do volně rostoucích živých plotů, často lemují předzahrádky anebo cesty. Velmi dobře se uplatní i jako zahradní solitéry. Vzhledem k ostrým hrotitým zubům kožovitých listů jsou mahonie pro živé ploty velmi výhodné. Ostré hroty přebírají obrannou funkci a činí takové živé ploty neprostupnými. Větve mahonií pak patří k oblíbeným vazačským materiálům. Využívají se hlavně při tvorbě věnců a smutečních kytic. Vonné květy mahonií velmi hojně navštěvují včely a stávají se tak jejich opylovači. Ptáci se živí jejich modrými bobulemi, čímž se starají o šíření semínek keřů do okolí. Během zrání dochází k úbytku jedovatého alkaloidu berberinu v plodech, a tak je mohou ptáci bez obav konzumovat. Vlivem obsahu tohoto alkaloidu má dřevo mahonií žluté zabarvení.
Mahonie je neopadavý, nízký až středně vysoký keř (vysoké 60–150 cm, široké 100–180 cm). Listy mahonií jsou lichozpeřené, stálezelené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se listy často zbarvují do červena až téměř dohněda, zachovávají si však svůj tvar. Květy jsou oboupohlavné, výrazně žluté.
Vzhledem k poléhavému keřovitému růstu jsou mahony velmi vhodné jako podrostové keře v rozsáhlejších výsadbách vyšších stromů nebo na stinnějších místech zahrad, kde je můžeme využít i jako půdopokryvné rostliny.
Mahony rostou v přírodě převážně na pohostinných až stinných stanovištích v lesích a hájích a z toho vycházíme i při jejich pěstování. Svědčí jim polostinné či stinné místo, na slunečním úpalu neprospívají. Nároky mají velmi podobné jako cesmíny.
Mahony jsou nízké až středně vysoké keře, kytka, květina (vysoké 60–150 cm, široké 100–180 cm). Listy mají lichozpeřené, stálezelené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se listy často zbarvují do červena až téměř do hněda, zachovávají si však svůj tvar. Květy jsou oboupohlavné, výrazně žluté. Plody jsou modré bobule, na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté. Nejčastěji pěstovaná je u nás velmi dekorativní mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium). Rostlina se používá k dekoraci, a to jako samotná nebo do vazeb, přičemž je výsledná kytice velmi originální.
Mahony rostou v přírodě převážně na polostinných až stinných stanovištích v lesích a hájích a z toho vycházíme i při jejich pěstování – i na zahrádce jim svědčí jim polostinné či stinné místo, na slunečním úpalu neprospívají.
Mahónii cesmínolistou mají rádi zahrádkáři, protože svým hustým vzrůstem a lesklými listy v létě, na jaře záplavou žlutých hroznů květů a od léta do zimy modrými plody musí potěšit každého. Ze zahrádek ji možná znáte, ale víte například, že plody jsou jedlé (obsahuji malé, neškodné množství toxických látek) a mahónii můžete zplaněnou vidět i uprostřed lesa?
Mahónie cesmínolistá (Mahonia aquifolium) je velmi známý stálezelený keř z rodiny dřišťálů. Asi 1 až 2 m vysoký rozložitý keř zdobí zahrady a místy zplaňuje v lesích a parcích, kam jej zanáší ptáci svým trusem. Bobule jsou modré, o průměru až 0,8 mm, a působí dojmem lehce ojíněných kuliček. Za určitých okolností jsou jedlé, což může řadu lidí překvapit. Většinou se má za to, že jsou jedovaté, což není vzdáleno pravdě, protože jsou mírně toxické. Dozrávají koncem července až do konce srpna a rostlinu zdobí dlouho do zimy, kdy slouží jako potrava pro ptáky. Pro lidi jsou nejvhodnější až plně zralé, jinak jsou velmi kyselé. Navíc nedokonale zralé plody v minimální míře obsahují mírně jedovatý alkaloid berberin, který však zpracováním nebo usušením téměř mizí. V plně zralých plodech je ho pouze stopové, neškodné množství, uvádí se 0,015 %. Jelikož o jedovatosti nebo nejedovatosti bobulí mahónie existuje mnoho protichůdných názorů, přikláníme se spíše k doporučení je nekonzumovat.
Ovšem v kořenech, kůře a listech je těchto jedů podstatně více. Příznakem otravy berberinem je nevolnost. Kmínky mahónie jsou šedožluté, bez trnů a lysé. Výtažek z dřeva mahónie byl dříve využíván pro barvení vlny, jelikož má výrazně zlatožlutou barvu. Keř kvete v dubnu až květnu žlutými hrozny vonících květů, které lákají hmyz všeho druhu. Listy jsou vejčité, tvrdě kožovité a pichlavé. Jsou lehce vykrajované a zvlněné, proto se často využívají na ozdobu do podzimních i vánočních vazeb a dekorací. Mahónie cesmínolistá se tvarem listů velmi podobá cesmíně, která je ale jinou rostlinou.
Cesmína
Cesmínu poznáte podle červených plodů. Větvička cesmíny je symbolem amerických Vánoc. Na podzim se listy této rostliny lehce zbarvují do bronzova, u odrůdy Atropurpurea je tento jev nejvýraznější. Cesmíny (Ilex) na světě rostou v mnoha druzích. Některé jsou teplomilné, jiné zase odolné proti mrazu, a právě ty mohou zkrášlovat naše zahrady. Některé keře mohou i u nás dorůst úctyhodných velikostí. Lze z nich vytvářet příjemné tmavozelené pozadí pro pestřejší výsadby, poslouží jako neprostupné, stálezelené a velmi dekorativní živé ploty, tvarované se dobře vyjímají ve dvojici jako strážci branky, loubí a podobně, některé jsou i atraktivními solitérami.
Cesmíny jsou ozdobné svými listy, květy i plody, jde tedy o ideální dekorativní dřeviny. Bílé květy se objevují na přelomu jara a léta, jasně červené peckovice pak zdobí rostlinu od léta až do následujícího jara.
Nejatraktivnějším druhem cesmíny, kterému se daří i u nás, je stálezelená cesmína ostrolistá (Ilex aquifolium). Má krásně tvarované tmavozelené kožovité lesklé listy s odstávajícími trny a výrazné červené plody. Listy mají tak výrazný lesk, že vypadají stále jako po osvěžujícím dešti. Oblíbené jsou například samosprašné rostliny odrůdy Alaska (cesmíny jsou obvykle dvoudomé). Keř pomalým tempem dorůstá až do třímetrové výšky, roční přírůstek činí okolo 20 cm. Samosprašná odrůda Pyramidalis dorůstá ve tvaru vysokého kuželu až šesti metrů a na vhodném místě ji lze pěstovat jako působivou solitéru. Odrůda Rubricaulis aurea má zlatě lemované tmavozelené listy, Handsworth New Silver zase zdobí zářivě bílé lemování. Cesmína přeslenitá (Ilex verticillata) bude vyhovovat všem, kdo nemají v lásce trnité keře. Vejčité listy, které se na podzim vybarvují žlutě až červeně, totiž trny nemají. Na zimu sice opadávají, ale na rostlině zůstanou malé, jasně červené plody. Nezvyklý vzhled má stálezelená a dokonale mrazuvzdorná cesmína vroubkovaná (Ilex crenata), jejíž listy se tvarem podobají zimostrázu a keříky zdobí nikoli červené, ale černé plody. Na slunci či v polostínu se svrchní lístky odrůdy Golden Rock vybarvují do zlata. Cesmíny se pěstují i jako kříženci rozmanitých druhů. Oblíbené jsou například takzvané modré cesmíny (například Ilex x meserveae), jejichž stálezelené listy mají modrošedý nádech.
Cesmínám nejlépe vyhovují stanoviště v polostínu až stínu. Kultivary se zelenými listy snesou i slunce, rostliny s listy zdobenými bílým nebo žlutým panašováním je před ním třeba chránit. Keřům svědčí nejen půdní, ale i vzdušná vlhkost. Bude se jim dařit pod stromy, v blízkosti jezírka, ve skupinové výsadbě, kde si vytvoří příznivé mikroklima snáz než jako osamocený keř na trávníku vydaný napospas větru. Půda by měla být kyprá a dobře propustná, mírně vlhká, ale zároveň nesmí být rostliny přemokřené. Půdní reakce je ideální mírně kyselá nebo neutrální. Keře lze podle potřeby v létě i tvarovat, ale většinou zachovávají pěkný kompaktní tvar i bez úprav. Zvláště mladé sazenice je třeba chránit proti promrznutí kořenů mulčováním, pokrývkou z listí a chvojí. Cesmínu lze množit řízkováním.
Pokud hledáte rostliny pro stinný kout, tedy na východní či severní straně pozemku, můžete si vybrat například keře s bohatým olistěním a dlouhým obdobím kvetení, jako jsou pěnišníky. V místech, kde není příliš velký stín, se bude dařit kalinám, pustorylu či některým druhům tavolníku. Jestliže dáváte předost užitečným keřům před těmi okrasnými, pak budou ideální borůvky či brusinky. Když hledáte zeleň, která by ochránila vaše obydlí nejen před prachem či hlukem ze silnice, ale i před pohledy kolemjdoucích, vybírejte nejlépe mezi neopadavými druhy keřů, jako je tis nebo zimostráz. Pokud potřebujete rostlinu, která by jednak zakryla a zkrášlila holé plochy v místech pod stromy, jednak pomohla udržet vláhu u kořenů stromů, jsou tu půdopokryvné keře jako borůvka černá nebo tolokvěnka alpská. Toužíte-li po celoroční pestré barevné paletě, kombinujte keře s různými barvami listů (viz níže podkapitolka keře s červenými listy). Potřebujete-li osázet větší plochy, pak sáhněte po třezalce rozkladité, tavolníku nízkém či dřišťálu Thumbergově.
O některých keřích si něco víc povíme dále v našem příspěvku. Jestli vám však místo dlouhého povídání více vyhovuje stručný a jasný výčet, pak doporučujeme například bezvadnou přehlednou tabulku stínomilných keřů, z níž se dozvíte, které keře jsou okrasné listem, které květem či plodem; jestli jde o keř opadavý, stálezelený, nebo o jehličnan; jak moc vám vyroste; a v neposlední řadě, jaká půda je pro něj vyhovující. A kdo má raději to „povídání“, nechť se pustí do čtení následujících řádků, kde se blíže seznámíme s těmi nejoblíbenějšími keři.
Hlohyně šarlatová (Pyracantha coccinea)
Krásný neopadavý keř, který bude vaši zahradu zdobit celý rok. Hodí se zejména k tvorbě živých plotů a bývá vedena po stěnách budov, neboť může vyrůst až do výšky 5 metrů, přičemž jde o kompaktní hustý keř dobře tvarovatelný řezem. Hlohyni však lze využít také jako dekorativní solitér. Na jaře kvete bílými květy, na podzim ji zdobí oranžové až červené plody, které zůstávají na keřích tak dlouho, dokud je nesezobou ptáci. Listy jsou leskle zelené.
Hlohyni vyhovuje polostín, na půdu je nenáročná, jen nesmí být příliš kyselá. Dobře zvládá sucho.
Jde asi o jednu z nejčastěji využívaných stálezelených rostlin v našich zahradách, neboť je vhodná jak do živých plotů, tak i jako solitér. Velmi dobře se tvaruje a můžete ji nechat růst i v nejrůznějších drátěných šablonách. Zimostráz neboli buxus má hned několik druhů a čeledí, všechny jsou však charakteristické svými tmavě zelenými listy. Vyšlechtěny jdou však už i formy, které mohou mít listy žluté, načervenalé či žlutozelené.
Zimostráz potřebuje dostatek živin, vyhovuje mu vápenitá půda. Dobře roste ve stínu i polostínu, jestliže má dostatek vlhkosti.
Zde naleznete spoustu fotografií zachycující buxus v mnoha jeho podobách.
Pěnišník (Rhododendron)
Rhododendrony zcela jistě patří mezi ty nejoblíbenější okrasné keře na našich zahradách či v parcích – jsou skromné, nenáročné na péči, otužilé a přitom stálezelené a nádherně kvetoucí. Existuje nepřeberné množství kultivarů tohoto druhu, takže záleží jen na vašem výběru. Při nákupu si zjistěte, do jaké výšky daný typ vyroste, co potřebuje ke svému růstu, jakou bude mít barvu (nejlépe kupujte již rozkvetlé sazenice, ať potom nejste zklamaní).
Pěnišníky pocházejí z vlhkých oblastí, dobře se jim tedy bude dařit v propustné, vzdušné, zásadité, humózní půdě, ideálně se doporučuje rašelina. Keř zasaďte nejlépe na severní nebo západní stranu pod vzrostlé stromy, které budou rododendron chránit před průvanem i slunečními paprsky. Zalévejte přiměřeně, zemina by měla být neustále mírně vlhká, nesmí však být trvale zamokřená. Jak jsme již zmínili, rhododendron nesnáší přímé slunce a umístění v průvanu, ale nevyhovuje mu ani celodenní stín. Pokud na listech objevíte zelené povlaky řas, jde o příliš tmavé stanoviště.
Ve stínu i mezi stromy se bude dařit také pustorylu. Tento půvabný keř je znám také pod názvem nepravý jasmín. Kvete v létě velkým množstvím bílých květů, které takřka pokryjí celý keř a omamně voní zejména za teplých letních večerů. Listy jsou vejčité a více nebo méně zubaté. Existuje mnoho druhů pustorylu, které se od sebe liší především vzrůstem (nízké, střední, vysoké nebo vzpřímeně rostoucí).
Pustoryl patří také mezi nenáročné keře. Zvládne půdu kyselou i vápenitou, nevyžaduje pravidelnou zálivku. Množí se jednoduše zelenými řízky pod sklem nebo dřevitými řízky na venkovním stanovišti.
Tato odrůda borůvky představuje 15 až 40 cm vysoký keřík, hustě větvený s plazivým oddenkem a vzpřímenými listy, které na podzim opadávají. Kvete od dubna do června drobnými bílými až narůžovělými kvítky. Plody jsou černomodré kulaté šťavnaté bobule, mají sladce nakyslou chuť a jejich dužina barví.
Vyžaduje kyselou, na živiny chudou, humózní půdu, která nevysychá.
Brusinka je stálezelený půdopokryvný keřík. Hustě se větví a dorůstá pouze do výšky 10 až 20 cm. Má plazivé, až 70 cm dlouhé výhonky, z nichž vyrůstají vzpřímené olistěné stonky. Kožovité listy jsou tmavě zelené barvy, spodní strana je matná, s hnědavými tečkami, horní strana lesklá. Květy se objevují od konce května do července a rostou v hustých převislých hroznech, mají bílou nebo narůžovělou barvy a slabě voní. Plody jsou jasně červené bobule. Jejich dužnina je moučnatá, nahořklá a obsahuje drobná semena.
Brusince se daří na kyselých půdách, chudých na minerály. Stačí jí mírná zálivka.
Mahony jsou nízké až středně vysoké stálezelené keře, které dorůstají do výšky 60 až 150 cm a šířky 100 až 180 cm). Listy mají lichozpeřené, na okrajích pichlavé až ostnitě zubaté. Na podzim se zbarvují do červena až téměř dohněda, přičemž si zachovávají svůj tvar. Květy jsou výrazně žluté. Plody – modré bobule – jsou na rozdíl od ostatních částí rostliny jen mírně jedovaté.
Mahónii svědčí stín či polostín, na slunečním úpalu neprospívá. Vyžaduje propustnou, na živiny bohatou a neustále přiměřeně vlhkou půdu. Jestliže je půda dostatečně výživná, hnojení není nutné, jinak přihnojujte v sezoně asi jednou za tři týdny, a to hnojivy určenými pro okrasné listnaté dřeviny. Lze ji snadno tvarovat pravidelným řezem. Množí se nejčastěji řízkováním či hřížením, ale nové sazenice můžete získat i z odkopků od rozrostlejších keřů. Mahónie je odolná vůči mrazu, ale doporučuje se při oblevě občas zalít.
